Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, právně zastoupeného Mgr. Ing. Ladislavem Šmardou, advokátem, sídlem [adresa] Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2025 č. j. 7 Tdo 41/2025-662, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. října 2024 č. j. 1 To 62/2024-602, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2024 č. j. 1 T 1/2023-557, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského osudu v Brně ze dne 16. 2. 2024 č. j. 1 T 1/2023-557 uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a byl odsouzen podle § 145 odst. 3 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 10. 2024 č. j. 1 To 62/2024-602 následně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně pouze ve výroku, kterým byla stěžovateli uložena povinnost k náhradě majetkové škody jedné z poškozených. V ostatních výrocích ponechal rozsudek Krajského soudu v Brně nezměněn. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
3. Proti v záhlaví označeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž tvrdí, že obecné soudy pochybily tím, že nezkoumaly věrohodnost dvou svědků, jejichž výpovědi byly stěžejní a jediné přímé důkazy. V předmětných výpovědích byly dle stěžovatele rozpory a oba svědci byli v době činu pod vlivem alkoholu. Soudy také dle stěžovatele neprokázaly jeho nepřímý úmysl, měly prokázat, že nepočítal se žádnou okolností, která těžkému ublížení na zdraví poškozeného mohla zabránit, což však neučinily. Pochybení soudů spatřuje stěžovatel také v tom, že odmítly jeho jednání hodnotit jako jednání v nutné obraně.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a vlastní posouzení věci
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti.
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V podané ústavní stížnosti vznáší stěžovatel obdobné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání. Výjimku tvoří případy zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 2054/24), takový exces ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a vyplývají z provedených důkazů, jak je zřejmé mimo jiné z napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Ten se ostatně k dovolání stěžovatele podrobně zabýval totožnými námitkami, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti. Z usnesení Nejvyššího soudu plyne, že věrohodnost dvou stěžejních svědků byla ověřována, je podpořena dalšími provedenými důkazy a stojí kromě jiného i na bezrozpornosti a konzistentnosti jejich výpovědí. Soudy také s přesvědčivým odůvodněním odmítly tvrzení stěžovatele, že by v jeho případě šlo o nutnou obranu, když agresivně jednal vůči poškozenému vystupujícímu zjevně neútočně. S tím pak souvisí také prokázání nepřímého úmyslu stěžovatele, který si musel být v dané chvíli s ohledem na okolnosti vědom, že silným kopnutím proti hrudníku poškozeného mu může způsobit těžkou újmu na zdraví v podobě poškození důležitého orgánu ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku.
7. Nad rámec uvedeného Ústavní soud vzhledem k tomu, jak je koncipována ústavní stížnost, připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. V posuzovaném případě, jak vyplývá ze shora uvedeného, obecné soudy dostály všem uvedeným požadavkům.
8. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu