Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. Z., zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Cvejnem, Baťkovo náměstí 522/2, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2018, č. j. 21 Co 225/2017-168, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. 6. 2017, č. j. 55 C 40/2016-99, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 6. 4. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl Okresní soud v Náchodě tak, že uložil stěžovatelce zaplatit žalobci částku 20.000 Kč (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Z napadeného rozsudku okresního soudu se podává, že vedlejší účastník byl na základě smlouvy oprávněn od 1. 5 do 30. 9. každého roku parkovat osobní automobil na pozemku označeném ve smlouvě. Na tomto pozemku vedlejší účastník parkoval i ve dnech 19. 5. 2016, 20. 5. 2016, 24. 5. 2016 - 27. 5. 2016 a ve dnech 1. 6. 2016 - 14. 6. 2016. V těchto konkrétních dnech stěžovatelka svým osobním automobilem zaparkovala tak, že vedlejšímu účastníkovi zabránila vyjetí vozidla z pozemku. Ten řešil nastalou situaci tím, že uzavřel smlouvu o nájmu dopravního prostředku a za nájem zaplatil částku 20.000 Kč. Tuto částku posléze vymáhal úspěšně na stěžovatelce.
Stěžovatelka se s právním názorem obecných soudů neztotožnila a podala proti jejich rozhodnutí předmětnou ústavní stížnost, v níž zpochybňuje skutkové a právní okolnosti případu. Rozhodnutími obecných soudů mělo dojít k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.
Podle náhledu Ústavního soudu vypovídá předmětná ústavní stížnost spíše o nedostatku dobré vůle stěžovatelky a vedlejšího účastníka domluvit se na způsobu parkování, než o zásahu obecných soudů do základních práv a svobod stěžovatelky. Obecným soudům byl předložen k řešení spor, jež je svojí podstatou zcela malicherný, postrádající jakoukoliv ústavněprávní rovinu. Ústavní soud proto obdobně nahlíží i na ústavní stížnost z takového sporu vzešlou.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu