Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera ve věci navrhovatele NEMOKREDIT, a. s., se sídlem [adresa] IČ [IČO], zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 2013 č. j. 29 Cdo 4088/2011-349, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2011 č. j. 15 Cmo 26/2011-327 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2011 č. j. 24 Cm 337/2011-294, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právech, zaručených mu čl. 11 odst. 1 a 4, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že se žalobou domáhal vyloučení označených nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty žalovaného úpadce, soud I. stupně ji zamítl s poukazem na její podání po stanovené lhůtě. Soud II. stupně odvoláním napadené výroky potvrdil a Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl pro nepřípustnost. Poukázal na svá tvrzení týkající se dne odeslání a doručení žaloby soudu (podané na základě výzvy ze dne 25. 10. 2001 a obdržené 2. 11. 2001), na další výzvu konkursního soudu, doručenou mu 30. 9. 2008, na kterou reagoval žalobou vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 59/2008. Vyslovil přesvědčení, že konkursní soud dvěma výzvami vytvořil zmatečnou situaci, nelze proto hovořit o tom, že byl k podání vylučovací žaloby řádně vyzván a tedy původní lhůta, jejíž nedodržení soud shledal, nebyla dle něj pro věc rozhodující.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2, písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud s poukazem na obsah dovolání a na znění § 237 a násl. občanského soudního řádu je opodstatněně jako nepřípustné odmítl, když své rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Vrchní soud v Praze přezkoumal v napadených výrocích rozsudek soudu I. stupně, včetně řízení, jež mu předcházelo, a poukazem na skutková zjištění a právní závěry Městského soudu v Praze důvodně shledal jeho rozsudek správným. V odůvodnění rozhodnutí se vypořádal se všemi námitkami žalobce (nyní stěžovatele), když na základě skutečností vyplývajících z důkazů provedených soudem I. stupně vyložil, proč zamítnutí excindační žaloby podané žalobcem po lhůtě k tomu určené bylo důvodné (§ 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání). Na vyčerpávající odůvodnění rozsudků obou soudů lze v dalším odkázat. Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2013
Ivana Janů předsedkyně senátu Ústavního soudu