Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené JUDr. Martinem Zikmundem, advokátem, sídlem [adresa] Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. listopadu 2025 č. j. 56 Co 273/2025-1049 a usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 16. října 2025 č. j. 6 P 213/2015-1032, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a L. Ž. a nezletilých [nezletilý] a B. Ž., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka napadá ústavní stížností rozhodnutí obecných soudů ve věci návrhů na vydání předběžného opatření, kterými se domáhala zajištění styku se svými dcerami.
2. U Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") bylo vedeno řízení o péči o nezletilé dcery stěžovatelky a vedlejšího účastníka (resp. jen jednu z dcer). Před rozhodnutím soudu ve věci samé podala stěžovatelka návrhy na vydání předběžných opatření, kterými usilovala o prozatímní úpravu styku s oběma jejími dcerami. Okresní soud její návrhy zamítl, jelikož neshledal potřebu zatímně upravit poměry. Stejný den rovněž rozhodl ve věci samé tak, že se styk matky s nezletilými neurčuje. Přihlédl mimo jiné ke vztahu matky k dcerám, že se o ně dlouhou dobu nezajímala a že je jejich vztah vyhrocený. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací potvrdil usnesení okresního soudu, protože stěžovatelka potřebu zatímní úpravy poměrů neprokázala.
3. Stěžovatelka napadá ústavní stížností usnesení okresního i krajského soudu. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 32 Listiny a čl. 8 Úmluvy, potažmo že došlo k porušení principu rovnosti a právní jistoty.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu rozhodnutí obecných soudů v rodinněprávních věcech přistupuje velmi zdrženlivě a zasahuje do nich pouze v extrémních případech. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je navíc velmi zúžen v kombinaci s omezeným přezkumem předběžných opatření jako rozhodnutí zatímní povahy [srov. nález ze dne 2. února 2021 sp. zn. IV. ÚS 3200/20, body 20 a 21]. V důsledku toho se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení, zda nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu.
6. Ústavní soud přezkoumal v těchto intencích napadená rozhodnutí a neshledal, že by došlo ze strany obecných soudů k jakémukoliv ústavněprávnímu excesu. Stěžovatelka ani nic takového netvrdí, pouze polemizuje s obecnými soudy v tom, že potřebu zatímně upravit poměry prokázala (aniž by uvedla konkrétní okolnosti, které např. soudy opomenuly) a že soudy mají usilovat o zachování vazeb mezi matkou a dětmi, a to minimálně formou asistovaného styku. Pomíjí však, že napadenými rozhodnutím soudy nerozhodovaly o věci samé, ale pouze o potřebě nařídit předběžné opatření, tedy zda je potřeba zatímně upravit poměry účastníků. Zejména okresní soud uvedl konkrétní okolnosti, které ho vedly k závěru, že není namístě předběžné opatření nařizovat.
7. Konkrétně ke stěžovatelkou zmiňovanému usnesení ze dne 5. dubna 2017 sp. zn. I. ÚS 1942/16 (na jehož závěry navázal Ústavní soud nálezem ze dne 28. února 2024 sp. zn. I. ÚS 3399/23, bod 31) lze uvést, že v nyní řešené věci byla situace značně odlišná. Stěžovatelka poukazuje na závěry Ústavního soudu, podle nichž předběžná opatření ohledně rozsahu styku s dítětem musí zohlednit základní práva všech dotčených osob, neboť mohou podstatně ovlivnit kvalitu vztahu mezi rodičem a dítětem a uspořádání vztahů může být komplikované v budoucnu změnit.
8. Ve věci stěžovatelky však o takovou situaci nejde. Dle původního (v době rozhodování soudů dosud platného) rozhodnutí o péči o dítě z roku 2018 měla totiž stěžovatelka právo poměrně širokého styku se svými dcerami. K tomuto styku však už delší dobu nedochází, na což stěžovatelka doposud nereagovala a styku se nedožadovala. Závěr soudů, že za takové situace nelze považovat za prokázanou potřebu zatímně upravit poměry, se jeví jako přesvědčivý. Ústavní soud tedy neshledal důvod do rozhodnutí obecných soudů zasahovat.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu