Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Templářské sklepy Čejkovice, vinařské družstvo, Na Bařině 945, Čejkovice, zastoupené JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, č. j. 32 Cdo 3896/2019-312, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2019, č. j. 5 Cmo 83/2019-243, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 4. 5. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2018, č. j. 36 ECm 20/2013-200, bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen uhradit žalobci ALADIN plus, a.s. částku 704.700 Kč s příslušenstvím, a to z toho důvodu, že dle názoru soudu bylo prokázáno dodání zboží - vína právním předchůdcem žalobce (BJ VITIS s.r.o.) stěžovateli. Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek Krajského soudu v Brně potvrdil. Následně podané dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Dle skutkových tvrzení vedlejšího účastníka měla společnost BJ VITIS s.r.o. dodat ve dnech 3. 2. a 7. 3. 2012 stěžovateli červené víno Modrý Portugal ve 2 dodávkách po 26.100 litrech. Stěžovatel v minulosti se společností BJ VITIS s.r.o. obchodoval, přičemž při dodávce zboží byly potvrzovány dodací listy a "puťovky" a byly dodávány v souladu s nařízením ES průvodní doklady a faktury ke zboží. U této dodávky však ze strany BJ VITIS s.r.o. žádné takové doklady nebyly stěžovateli s údajnou dodávkou zboží předány a u soudu nebyly ani předloženy jako důkaz. Obecné soudy přesto rozhodly o tom, že je stěžovatel povinen zaplatit údajně dodané zboží.
Stěžovatel vytkl obecným soudům, že se nevypořádaly s výslechem řidiče Osičky, který měl provádět přepravu zboží a který si vzpomněl pouze na jedinou přepravu a ke druhé se nevyjádřil. Z přiznání k dani z přidané hodnoty společnosti BJ VITIS s.r.o. za období leden - prosinec 2011 vyplývá, že tato společnost neměla na sklonku roku na skladě žádné zásoby vína a z přiznání DPH za březen 2012 vyplývá, že proběhl pouze obchod s lahvovým vínem. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, jak obecné soudy hodnotily výpověď Ing. Radić a Bezušky. Stejně tak se nevypořádaly s předloženými listinnými důkazy.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovateli podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil krajský soud v řízení o žalobě na zaplacení shora uváděné částky, jež směřovala proti stěžovateli coby žalovanému, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje. Jak Vrchní soud v Olomouci, tak Nejvyšší soud dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Pokud stěžovatel namítá, že se obecné soudy řádně nevypořádaly se skutečnostmi vyplývajícími z daňového přiznání, nutno uvést, že to, jak si poplatník plní svou daňovou povinnost nevypovídá nutně ničeho o tom, zda bylo či nebylo fakticky uskutečněno zdanitelné plnění. Ústavněprávními požadavky na rozhodnutí obecných soudů jsou zejména soulad výkladu s kogentními normami [nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)], dostatečné a přesvědčivé odůvodnění, včetně vypořádání se s relevantními námitkami [nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)], předvídatelnost rozhodnutí [nález sp. zn. II. ÚS 1955/15 ze dne 8. 12. 2015 (N 208/79 SbNU 373)], absence svévole [nález sp. zn. II. ÚS 1769/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 79/73 SbNU 397)], zohlednění ochrany dotčených ústavně zaručených práv či svobod jednotlivce [nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115)] nebo absence přepjatého formalismu [nález sp. zn. I. ÚS 3248/10 ze dne 17. 5. 2011 (N 95/61 SbNU 463)]. V žádné z těchto oblastí však Ústavní soud pochybení obecných soudů neshledal, a proto zde není dán prostor pro jeho kasační zásah.
S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu