Usnesení ze dne 25. 3. 2020
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. S., 2) P. S., zastoupených Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1173/2019-256 ze dne 9. října 2019 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 66/2019-207 ze dne 19. března 2019, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Okresní soud v Třebíči (dále jen "nalézací soud") uznal rozsudkem č. j. 1 T 123/2017-169 ze dne 31. října 2018 oba stěžovatele vinnými (první skutek) z přečinu útisku podle § 177 odst. 1 trestního zákoníku, stěžovatele 2) i pro přečin pomluvy podle § 184 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, a dále (druhý skutek) pro přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Nalézací soud uložil stěžovateli 1) podmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců a ochranné ambulantní psychiatrické léčení; stěžovateli 2) uložil podmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, ochranné ambulantní protialkoholické léčení a povinnost nahradit poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši 2 708 Kč (ostatní poškození byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních). Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako zjevně neopodstatněná. 2. Řádně zastoupení stěžovatelé ve včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítají zásah do svých základních práv zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 2, 36 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 3. Oba stěžovatelé (otec a syn) brojí proti napadeným rozhodnutím dvěma téměř identickými návrhy, kterým byly přiděleny samostatné spisové značky; s ohledem na jejich obsah Ústavní soud řízení ve věcech vedených pod spisovými značkami I. ÚS 130/20 a I. ÚS 131/20 spojil ke společnému projednání a rozhodnutí pod první spisovou značku. 4. Stěžovatelé ve stížnosti rekapitulují předchozí průběh trestních řízení, opakují svoji argumentaci z opravných prostředků a popisují, jak odvolací a dovolací soud jejich námitky nesprávně vyhodnotily. Stěžovatelé opakovaně předkládají svoji verzi, tvrdí, že se stíhané skutky nestaly (druhý skutek), případně ne tak, jak je nalézací soud popsal (první skutek); namítají, že "o věrohodnosti poškozené ... není možno vůbec uvažovat" a zpochybňují závěry, k nimž dospěli povolaní znalci. Podle jejich přesvědčení odvolací soud omezil svoji přezkumnou činnost, nehodnotil důkazy v souladu s usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1014/14 ze dne 15. 5. 2014 (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz), nevyslechl dva neoznačené svědky ani nevyzval obhajobu k jejich konkretizaci a sdělení generálií. Nejvyšší soud se nezabýval dovolacími námitkami stěžovatelů ve světle stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (40/2014 Sb.; ST 37/72 SbNU 599). Z napadených rozhodnutí je podle stěžovatelů patrná snaha důkazy v jejich prospěch hodnotit svévolně nebo vůbec ne a odsoudit je. Vedle presumpce neviny a práva na spravedlivý proces obecné soudy nepřiměřeným hodnocením důkazů porušily i právo stěžovatelů na osobní svobodu [viz například sp. zn. I. ÚS 864/11 ze dne 16. 6. 2011 (N 116/61 SbNU 695), IV. ÚS 767/05 ze dne 10. 4. 2006 (N 84/41 SbNU 67) či sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006 (N 66/40 SbNU 655)]. V rozhodnutích je extrémní nesoulad skutkových zjištění ve vztahu k hodnoceným i nehodnoceným důkazům a tzv. opomenuté důkazy představují zásadní pochybení obecných soudů. 5. Z rozhodnutí obecných soudů i z opravných prostředků stěžovatelů se podává, že (první skutek) oba stěžovatelé donutili poškozenou [bývalá manželka stěžovatele 1) a matka stěžovatele 2)] k podpisu dehonestujícího "doznání", které následně stěžovatel 2) zveřejnil (na obecní úřední desce, rozeslal e-mailem...); stěžovatel 2) poškozenou rovněž obtěžoval výhružnými a urážlivými telefonáty a textovými zprávami zasílanými v různou denní i noční dobu, a rovněž poškozenou sám fyzicky napadl (druhý skutek). 6. Nalézací soud uvěřil výpovědi poškozené, neboť její věrohodnost byla potvrzena mimo další svědectví i znaleckými posudky. Znalkyně měla možnost porovnat změnu (konsolidaci) psychiky poškozené, jejíž zdravotní stav zkoumala už v roce 2013 (sp. zn. 3 T 78/2013 nalézacího soudu), kdy poškozená iniciovala předchozí trestní stíhání stěžovatelů (zastavené po zpětvzetí jejího souhlasu se stíháním osoby blízké); znalkyně konstatovala, že rozvod a osamostatnění poškozené - vyloučení ze závislosti na stěžovatelích, vedlo ke snížení její lability, k získání náhledu, a není důvod pochybovat o věrohodností její výpovědi. Další provedené důkazy pak korelovaly s její neměnnou výpovědí, na rozdíl od proměnných výpovědí stěžovatelů. 7. Odvolací soud odmítl námitky stěžovatelů po veřejném zasedání, sice možná stručně, ale nenalezl-li pochybení v postupu nalézacího soudu, je odkaz na správnost jeho postupu a odůvodnění správného rozhodnutí dostačující. Nejvyšší soud se námitkami stěžovatelů, především tvrzením opomenutých důkazů a extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (libovůlí), důkladně zabýval a nezjistil tvrzená pochybení. 8. Stěžovatelé se považují za oběť komplotu a své odsouzení chápou jako nedůvodnou pomstu ze strany poškozené, které bylo uvěřeno přesto, že její věrohodnost, viděno jejich pohledem, je nulová, a současně byly zpochybněny jejich návrhy na provedení dalších důkazů a samo hodnocení provedených důkazů vadné.
9. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v rámci obecné justice a hodnotí "jen", zda soudy nevykročily při svém rozhodování z ústavního rámce - nic takového v přezkoumávané věci nezjistil. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), zaručují každému účastníkovi řízení, že jeho věc projedná podle předem stanovených pravidel (trestní řád) nezávislý a nestranný soud, který posoudí, zda jednání naplňuje zákonem (trestní zákoník) stanovené požadavky trestného činu a příslušejícího trestu či jiné újmy (čl. 39 Listiny), což se v případě stěžovatelů stalo. Obecné soudy dospěly k právním závěrům na základě řádně provedeného řízení (včetně dokazování) a výsledek jejich rozhodovací činnosti není porušením práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny) ani porušením presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), jak se stěžovatelé mylně domnívají. 10. Lze pro stručnost odkázat rovněž na vyjádření státního zástupce k dovolání, podle kterého, je-li navrhnut nekonkrétní důkaz, není jeho důvodné neprovedení opomenutím důkazu a takový nedostatek není možné považovat za procesní pochybení soudu. Rovněž tvrzením extrémního nesouladu - údajnou libovůlí obecných soudů, se Nejvyšší soud zabýval dostatečně a tvrzení stěžovatelů odmítl jako nedůvodná. 11. Nepřípadný je i odkaz stěžovatelů na judikaturu - citované stanovisko deklaruje nezbytnost podat před ústavní stížností v trestních věcech i dovolání a zavázalo Nejvyšší soud přezkoumávat i tvrzené porušení základních zaručených práv a svobod; ze stanoviska rozhodně neplyne povinnost zrušit napadená rozhodnutí jen proto, že dovolatel porušení práva namítá. 12. Stěžovatelé opakují svůj nesouhlas s obžalobou, s postupem a rozhodnutími obecných soudů, které vyslovily na základě provedených důkazů jednoznačný právní názor, řádně a zákonně odůvodněný. Nesouhlas stěžovatelů s výsledkem řízení je možná pochopitelný, není však způsobilý založit důvodnost ústavní stížnosti. 13. Ústavní soud nezjistil žádný důvod, pro který by měl zasáhnout do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů, a proto na základě výše uvedených důvodů odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. března 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu
Usnesení ze dne 4. 2. 2020
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavních stížností J. S. a P. S., zastoupených Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 764/50, vedených pod sp. zn. I. ÚS 130/20 a I. ÚS 131/20, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1173/2019-256 ze dne 9. 10. 2019 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 66/2019-207 ze dne 19. 3. 2019, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 130/20 a sp. zn. I. ÚS 131/20 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 130/20.
Odůvodnění
Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.
Shora uvedenými ústavními stížnostmi se stěžovatelé domáhají zrušení stejných rozhodnutí vydaných v trestním řízení, v němž byli uznáni vinnými přečinem útisku podle § 177 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se dopustili ve spolupachatelství. Stěžovatel P. S. byl navíc uznán vinným přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 trestního zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Všechny tyto trestné činy spolu úzce skutkově souvisejí a mají původ v téže trestní věci. Z toho důvodu Ústavní soud podle shora uvedených zákonných ustanovení tyto věci spojil ke společnému řízení, které bude nadále vedeno pod sp. zn. I. ÚS 130/20.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu