Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Ing. V. M., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, sídlem [adresa] Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2025 č. j. 20 Cdo 3469/2024-2346, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2024 č. j. 20 Co 233/2024-2279 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 9. května 2024 č. j. 10 Nc 5080/2005-2268, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a BRASCHI-CONSULTADORIA E SERVICOS, SOCIEDADE UNIPESSOAL, LDA, sídlem Edificio D. Mécia e Solar D. Mécia, Rua Ivens e dos Aranhas 3°, O, Sé Funchal, Madeira, Portugalská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel coby povinný podal návrh na zastavení exekuce, který Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") zamítl v návětí označeným rozhodnutím. Konstatoval, že povinný s bývalou manželkou podává k soudu opakované návrhy na zastavení a odklad exekuce, přičemž i nyní namítanou otázkou platnosti postoupení pohledávky ve vazbě na aktivní věcnou legitimaci oprávněné se soudy již zabývaly. Uvedl, že námitky povinného nelze podřadit pod žádný z důvodů pro zastavení exekuce a povinný se svými obstrukčními návrhy jen snaží oddálit provedení exekuce. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím zrušil usnesení okresního soudu a řízení o návrhu povinného zastavil pro překážku věci rozsouzené, neboť nárok povinného se neopírá o žádné jiné skutkové okolnosti než ty, které tu již byly v době původního řízení. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho základní práva na nedotknutelnost vlastnictví a spravedlivý proces, jakož i principy zakotvené v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvádí, že okresní soud jeho návrh zamítl bez náležitého věcného projednání. Rozporuje závěr odvolacího soudu o překážce věci rozhodnuté a trvá na tom, že se obecné soudy měly věnovat případu meritorně. Také nesouhlasí s odmítnutím dovolání ze strany Nejvyššího soudu. Dále stěžovatel obecným soudům vytkl nedostatečné odůvodnění a zásahy do majetkových práv, neboť byl v důsledku exekučního řízení zbaven veškerého svého majetku. Konečně se stěžovatel ohradil proti závěru okresního soudu o jeho obstrukčním a šikanózním jednání.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti především pokračuje v polemice se závěry obecných soudů na poli podústavního práva. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřehodnocuje závěry obecných soudů, neposuzuje proto ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasahuje jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. K tomu však v posuzovaném případu nedošlo.
5. Nejvyšší soud se s dovoláním stěžovatele vypořádal z ústavněprávního pohledu zcela dostatečně. S ohledem na kompetence Ústavního soudu lze na závěry Nejvyššího soudu odkázat, neboť klíčové námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti již byly tímto soudem posouzeny a Ústavní soud není další instancí, která se má všemi vypořádanými námitkami znovu zabývat. Nejvyšší soud s četnými odkaz na judikaturu vysvětlil, že jedná-li se v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, není překážka věci pravomocně rozhodnuté dána jen tehdy, opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později. Dále upozornil, že v průběhu tohoto exekučního řízení rozhodoval již třináctkrát, přičemž obecné soudy dospěly k jasnému závěru, že oprávněná prokázala kvalifikovaný převod práva. Za daných okolností brání projednání námitky o nedostatku aktivní legitimace z důvodu absence prokázání převodu práva z exekučního titulu překážka věci rozsouzené.
6. Ústavní soud v závěrech obecných soudů v ústavní rovině neshledal pochybení. Pokud jde o odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu. V posuzovaném případě Ústavní soud porušení záruk spravedlivého procesu neshledal.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu