Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele Ministerstva zdravotnictví, sídlem [adresa] proti rozsudku Okresního soudu v Blansku č. j. 6 C 12/2026-53 ze dne 19. 3. 2026, za účasti Okresního soudu v Blansku, jako účastníka řízení, a M. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Blansku, jímž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva garantovaná čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i principu právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl o zamítnutí nároku stěžovatele na zaplacení částky 3002 Kč. Jednalo se o nárok stěžovatele na uhrazení nákladů souvisejících s výkonem ochranného léčení u osob, které nejsou účastníky veřejného zdravotního pojištění. Za takové osoby přitom podle § 89 odst. 1 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, hradí uvedené služby stát z kapitoly státního rozpočtu stěžovatele.
2. Stěžovatel zejména nesouhlasí s napadeným rozsudkem, neboť je výsledkem extrémního interpretačního a procesního excesu. Nesouhlasí s aplikací korektivu dobrých mravů v uvedené věci. Taktéž poukazuje na to, že soud se svou aplikací práva v této věci dopustil nepřípustné retroaktivity, neboť došlo ke zpětnému odnětí soudní ochrany již existujícímu majetkovému právu.
3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že stěžovatel zjevně není k podání ústavní stížnosti oprávněn.
4. Podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
5. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je k podání ústavní stížnosti podle § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
6. Již ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 k tomu bylo výslovně osvětleno, že "[d]efiničním znakem pojmu ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. [...] Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod tak, jak byly zformovány staletým vývojem evropské a anglosaské kultury."
7. Podstatu rozhodnutí uvedenou v citovaném stanovisku je nutno přiměřeně vztáhnout též na posuzovanou věc. Je pravdou, že judikatura Ústavního soudu přiznává právo podat ústavní stížnost též právnickým osobám veřejného práva, a to včetně státu, ovšem jen tam, kde tyto osoby nevystupují vrchnostensky, ale naopak vystupují v soukromoprávních vztazích. Pokud totiž v určitém právním vztahu tyto osoby vystupují jako orgány veřejné moci, nemohou být ani subjektem základních práv a svobod (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 555/05 ze dne 16. 1. 2006). Takovéto závěry musí platit obdobně též tehdy, pokud český stát prosazuje svou trestní politiku a potírá jednání, které považuje za společensky nebezpečné. Právní vztah mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, jakožto osobou, které byl v rámci trestního řízení nařízen výkon ochranného léčení sexuologického formou ambulantní, je totiž svojí povahou veřejnoprávní. Taktéž skutečnost, že se do dané povinnosti vedlejšího účastníka promítá, že nebyl plátce veřejného zdravotního pojištění, tedy specifické součásti systému sociálního pojištění (HŮRKA, P., KOMENDOVÁ, J., STRÁNSKÝ, J., SMEJKAL, M., HALÍŘ, J., KADLUBIEC, V., MACHÁLEK, P. Právo sociálního zabezpečení. Plzeň: A. Č., 2023, s. 123) směřuje k závěru o veřejnoprávní povaze řešené problematiky. I v tomto případě lze poměr mezi stěžovatelem a zdravotní pojišťovnou charakterizovat jako veřejnoprávní vztah založený na základě zákona o veřejném zdravotním pojištění, kdy pojištěnec má povinnost hradit příslušné zdravotní pojišťovně pojistné, pokud tento zákon nestanoví jinak [viz § 12 písm. c) citovaného zákona].
8. Uvedený veřejnoprávní charakter v nyní řešené věci není dotčen ani skutečností, že se jedná o vymáhání náhrady nákladů zdravotnického zařízení, které poskytlo ochranné léčení vedlejšímu účastníkovi. Nutno totiž zohlednit, že to byly právě vztahy veřejnoprávního charakteru, které založily primární důvod, proč tento spor vzniknul. Pokud by Ústavní soud přiznal stěžovateli, a tedy České republice základní práva a svobody týkající se nároků vznikajících České republice z těchto poměrů, kdy dochází k vymáhání nákladů spojených s postupem podle § 89 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách, byla by tím popřena samotná podstata institutu ústavní stížnosti a funkce Ústavního soudu.
9. Ústavní stížnost je tedy podána osobou zjevně neoprávněnou, a proto nezbylo soudkyni zpravodajce než ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu rozhodnout tak, že se ústavní stížnost odmítá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2026
Kateřina Ronovská v. r. soudkyně zpravodajka