Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti S. T., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3384/2017-413 ze dne 18. 1. 2018, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z napadeného rozhodnutí, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 211/2016-389 ze dne 17. 8. 2016, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 domáhal zaplacení částky 971.311,- Kč s příslušenstvím z titulu vypořádání jednotlivých nároků po jeho odstoupení od smlouvy o dílo na provedení stavebních úprav na domě žalovaných. O žalobě obvodní soud rozhodl naposledy rozsudkem č. j. 4 C 17/2006-328 ze dne 28. 1. 2016 tak, že ji v rozsahu 948.311 Kč spolu se specifikovaným příslušenstvím zamítl a v rozsahu 12.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím ji odmítl. V rozsahu 11.000 Kč byla žaloba již dříve zamítnuta rozsudkem téhož soudu ze dne 14. 9. 2012 a tento zamítavý výrok v mezidobí nabyl samostatně právní moci. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele shora citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu co do zamítavého výroku ohledně částky 884.311 Kč jako věcně správné potvrdil, jinak rozhodnutí ve zbývající části, včetně nákladových výroků, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením pro nepřípustnost odmítl.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel namítl, že odvolací soud se v daném případě odchýlil od konstantní a ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dokonce tato rozhodnutí citoval a popsal vztah jimi řešené problematiky k danému předmětu řízení. Přesto Nejvyšší soud dovolání formálně odmítl pro nepřípustnost, a tak jej zkrátil na právu na spravedlivý proces. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že argumentace stěžovatele uplatněná v dovolání převážně vychází z jiného pohledu na skutkový základ sporu, než jaký byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně. V tomto ohledu Nejvyšší soud nevybočil z kautel spravedlivého procesu, pakliže stěžovatele na tuto skutečnost upozornil a právě z toho důvodu dovolání jako nepřípustné odmítl, protože dovolání jako mimořádný opravný prostředek je založeno (primárně) na řešení otázek hmotného či procesního práva. Dovolací soud přitom v napadeném rozhodnutí ke každému ze stěžovatelem tvrzených rozporů s jeho ustálenou judikaturou uvedl zvlášť, proč dovoláním nastolená otázka jeho přípustnost nezakládá. V případě namítaného údajného nesplnění závazného právního názoru městského soudu ze strany obvodního soudu pak Nejvyšší soud přiléhavě poukázal na bezvýznamnost této výtky v dovolacím řízení, neboť dovolání směřuje výlučně proti rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli soudu prvního stupně (jehož rozhodnutí lze rozhodnutím o dovolání přehodnotit teprve zprostředkovaně). Rozhodující je totiž zásadně napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Ve zbývajícím rozsahu dovolání se jedná buď o otázky, na nichž není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, anebo jde o otázky, u nichž stěžovatel vychází z jiných skutkových okolností. Lze uzavřít, že odmítl-li Nejvyšší soud za této situace dovolání, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem.
Ve světle řečeného tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Tím současně není splněn základní předpoklad pro přiznání stěžovateli práva na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 22. května 2018 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu