Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Desná, a. s., se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 2009, čj. 21 Cdo 3/2008 - 532, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2007, čj. 16 Co 60/2007 - 515. Tímto rozsudkem krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 11. 2004, čj. 14 C 8/98 - 457, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci M. K. náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 316.962,-- Kč s úrokem z prodlení.
Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že poté, co věc prošla odvolacím i dovolacím řízením, ve kterém Nevyšší soud zrušil předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, ten rozsudek okresního soudu znovu potvrdil. Proti tomuto rozsudku krajského soudu stěžovatel podal opět dovolání, ve kterém formuloval dvě právní otázky s tím, že rozsudek zmíněného odvolacího soudu považuje za rozhodnutí zásadního právního významu. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 OSŘ. To vzhledem k tomu, že v dovolání byly uplatněny dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 OSŘ a že otázku výkladu § 195 odst. 3 zákoníku práce posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou - viz rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 3003/2005.
Podle stěžovatele napadeným usnesením Nejvyššího soudu došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod, zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud tak neposkytl ochranu jeho právům, neboť se věcně nezabýval jeho dovolací námitkou o nesprávné aplikaci § 195 odst. 3 zákoníku práce odvolacím soudem, pouze se omezil na konstatování, že odvolací soud vyložil ustanovení § 195 odst. 3 zákoníku práce v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Krajský soud v Ostravě totiž neprovedl dokazování v potřebném rozsahu, neboť se spokojil pouze se stručnou zprávou Úřadu práce v Šumperku, takže postupoval v rozporu se zásadou spravedlivého procesu, vyplývající z článku 36 Listiny, která byla opakovaně v judikatuře Ústavního soudu vyložena, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 881/08 a sp. zn. III. ÚS 150/99.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ní vyjadřuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, podle kterého odvolací soud, v přezkoumávaném řízení, neřešil otázku zásadního právního významu. Stěžovatel dovolacímu soudu vytkl, že se nezabýval jeho argumenty a neposoudil jeho právní otázky, které v dovolání formuloval. Podle stěžovatele mělo být jeho dovolání věcně přezkoumáno, neboť dostatečně vymezil otázku zásadního právního významu.
K této polemice stěžovatele s právními závěry dovolacího soudu Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že zhodnotit, zda pro dovolací přezkum byla předestřena právní otázka zásadního významu, je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu. Jak Ústavní soud uvedl již v usnesení sp. zn. II. ÚS 2670/08, ve vazbě na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, je rozhodnutím deklaratorní povahy, které autoritativním způsobem konstatuje neexistenci práva stěžovatele podat dovolání (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 40/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, č. 6, str. 47 - 49). Předmětem ústavní stížnosti, směřující proti takovému usnesení, je případná denegatio iustitiae, a nikoli samotné subjektivní právo stěžovatele.
Ústavní soud již mnohokrát judikoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 19, str. 345 - 346), že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o otázku zásadního právního významu (§ 237 odst. 3 OSŘ), tedy není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93).
O protiústavnost ve smyslu uvedené "svévole" se však v projednávaném případě vůbec nejedná. Dovolací soud postupoval podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání a stěžovatelem vznesené otázky již v minulosti řešil. Ze svých, dříve již vyslovených, závěrů vycházel i v projednávané věci. Nelze mu proto vytýkat, že dovoláním napadené rozhodnutí, které jeho judikaturu respektovalo, neshledal zásadně právně významným.
Právo na spravedlivý proces, uvedené v čl. 36 a násl. Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, garantuje právo na to, aby příslušný soud rozhodl o právu či povinnosti stanoveným způsobem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s procesními předpisy, za současného respektování práva na soudní a jinou právní ochranu podle dalších ustanovení hlavy páté Listiny. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud rozhodl v rozporu s těmito kautelami. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2009
František Duchoň předseda senátu