I. ÚS 1327/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici (a původně i po jejím synovi) zaplacení částky 203 774 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené části ceny díla (zhotovení dřevěného fošnového stropu a konstrukce krovu) a neuhrazené ceny víceprací. Obvodní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice smlouvu o dílo neuzavřela se stěžovatelem jako s fyzickou osobou, ale se společností ANDMI s. r. o., jejímž jednatelem a společníkem byl stěžovatel. V posuzované věci nebylo sporu o tom, že stěžovatel předložil vedlejší účastnici smlouvu o dílo, ve které byla jako zhotovitelka uvedena zmíněná společnost, nicméně stěžovatel v řízení před obvodním soudem tvrdil, že vedlejší účastnice smlouvu nikdy nepodepsala, a zhotovitelem byl proto on sám jako podnikající fyzická osoba. Toto tvrzení a celou žalobní konstrukci však obvodní soud považoval za nevěrohodné. Jelikož stěžovatel v průběhu řízení předložil smlouvu o postoupení pohledávky společnosti ANDMI s. r. o. na stěžovatele, zabýval se obvodní soud její platností. Konstatoval, že hmotněprávní podmínkou vzniku práva na zaplacení ceny díla bylo podle smlouvy vystavení řádné konečné faktury na základě sjednaného způsobu předání díla, k čemuž však zatím nedošlo, a proto nemohla společnost ANDMI s. r. o. neexistující pohledávku platně postoupit. To však neznamená, že by vedlejší účastnice neměla za provedení díla včetně víceprací platit. Společnost ANDMI s. r. o. však nejprve musí dílo řádně předat, umožnit uplatnit případné nároky z titulu odpovědnosti za vady a cenu řádně vyúčtovat.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil závěr obvodního soudu, že právo na zaplacení ceny díla nemohlo stěžovateli vzniknout, neboť dílo nebylo sjednaným způsobem předáno a závěrečná faktura nebyla vystavena.

4. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatel nenapadl všechny právní otázky, které vedly městský soud k přijetí napadeného rozhodnutí, a proto dospěl k závěru o nesplnění podmínky přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Konstatoval, že městský soud založil své rozhodnutí na konkluzi, že stěžovateli zatím nevzniklo právo na zaplacení ceny díla z důvodu, že 1) nebyl vyhotoven písemný předávací protokol a 2) nebyla vystavena konečná faktura se sjednanými náležitostmi. Stěžovatel však druhý z těchto závěrů dovoláním nijak nenapadl. Jelikož je každý z těchto právních závěrů důvodem pro zamítnutí žaloby samostatně, vyřešení pouze jedné z těchto právních otázek nemůže vést ke změně rozhodnutí.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel tvrdí, že se obecné soudy při svém rozhodování omezily na extrémní formalismus při hodnocení absence písemného předávacího protokolu a zcela ignorovaly skutečnost, že k faktickému vybudování konstrukce krovu a dalším sjednaným stavebním pracím prokazatelně došlo.

6. Stěžovatel namítá, že faktická vůle stran směřovala k uzavření smlouvy přímo s ním jako s fyzickou osobou, a to z logických ekonomických důvodů spočívajících v úspoře na dani z přidané hodnoty. Tuto skutečnost dokládal v řízení před obecnými soudy odkazem na fakt, že veškerý materiál hradil ze svých vlastních prostředků jako fyzická osoba. Vytýká obecným soudům, že zcela rezignovaly na povinnost zabývat se tím, jak si ustanovení smlouvy vykládali sami její účastníci v kontextu jejich tehdejšího blízkého přátelského vztahu a vzájemné důvěry. S odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 2337/21 ze dne 19. 7. 2022 upozorňuje, že při výkladu právního jednání je nezbytné dát přednost skutečné vůli účastníků smlouvy nad formálním projevem vůle.

7. Stěžovatel upozorňuje na nález sp. zn. IV. ÚS 634/25 ze dne 13. 8. 2025, který podle něj akcentuje povinnost soudů upřednostnit materiální spravedlnost před striktním lpěním na formálních podmínkách splatnosti, a to za situace, kdy vedlejší účastnice vytvořené dílo již několik let prokazatelně užívá. Stěžovatel tvrdí, že je tak trestán za nedostatek formální součinnosti vedlejší účastnice, neboť naplnění požadované podmínky je za stavu hlubokého konfliktu mezi stranami fakticky nemožné.

8. Stěžovatel odkazuje na skutečnost, že i zásadní vícepráce byly sjednávány operativně přes e-mail či aplikaci WhatsApp, a proto nemůže být smluvní požadavek na písemný protokol vnímán jako konstitutivní podmínka existence nároku.

9. Stěžovatel namítá, že postup Nejvyššího soudu je v přímém rozporu s principy ochrany základních práv.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých soudů.

12. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Stěžovatel Ústavnímu soudu předestírá svůj náhled na skutkový děj a jeho právní hodnocení, kterým se snaží dosáhnout přehodnocení právních závěrů obsažených v napadených rozhodnutích. Staví tak Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Závěry obecných soudů jsou podrobně zdůvodněny a z pohledu shora uvedených kritérií obstojí.

13. Obvodní soud i městský soud své závěry o tom, že stěžovateli dosud nemohlo právo na zaplacení ceny díla vzniknout, náležitě a srozumitelně odůvodnily. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že by obecné soudy řádně nezkoumaly skutečně projevenou vůli smluvních stran, a že by tak jejich závěry byly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, prezentovanou stěžovatelem odkazovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 3227/21. Obvodní soud obšírně zdůvodnil, z jakých důvodů považoval žalobní konstrukci stěžovatele a jeho výpověď za nevěrohodné. Poukázal zejména na opakované změny žalobních tvrzení nejen stran procesu kontrakce, ale i obsahu smluvního vztahu, proforma faktur vystavených společností ANDMI s. r. o. a výše uplatňované pohledávky. Obvodní soud konstatoval, že smluvní strany sice nedodržely sjednanou písemnou formu dodatku ke smlouvě o dílo, avšak s odkazem na § 582 odst. 2 občanského zákoníku upozornil, že smluvní strany nemohou namítat neplatnost takového ujednání pro nedodržení sjednané formy, jestliže již bylo plněno. Jak poté zdůraznil městský soud, smlouva nebyla nijak změněna v části týkající se podmínek pro předání a zaplacení díla. Jelikož dílo nebylo sjednaným způsobem předáno a závěrečná faktura nebyla vystavena, nemohlo právo na zaplacení ceny díla stěžovateli vzniknout.

14. Odkazuje-li stěžovatel na nález sp. zn. IV. ÚS 634/25, Ústavní soud podotýká, že citovaným nálezem zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci posouzení charakteru ujednání o předání díla z důvodu, že Nejvyšší soud se námitkou stěžovatelky odmítl zabývat s odkazem na jeho nepřípustnost; měl za to, že krajský soud se od jeho judikatury neodchýlil. V nyní posuzované věci stěžovatel sice ve svém dovolání poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu stran vzniku práva na zaplacení ceny díla ve vazbě na sepis předávacího protokolu a tvrdil, že předávací protokol nepředstavoval hmotněprávní podmínku vzniku práva na zaplacení ceny, jak však konstatoval Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, stěžovatel již nenapadl druhou z právních otázek týkající se posouzení podmínky vystavení konečné faktury. Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání je nepřípustné, jestliže stěžovatel napadá pouze jednu z vícero právních otázek, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž posouzení každé z těchto otázek vede samo o sobě k zamítnutí žaloby. Ústavní soud tento postup Nejvyššího soudu nijak nezpochybňuje, jak je patrné i z nálezu sp. zn. IV. ÚS 3023/24 ze dne 7. 5. 2025, bod 24. V ústavní stížnosti se stěžovatel k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjadřuje jen velmi obecně a s právním závěrem o nepřípustnosti svého odvolání nijak nepolemizuje. Za této situace se však námitkou charakteru ujednání o předání díla nemůže zabývat Ústavní soud, neboť jeho úlohou není suplovat roli Nejvyššího soudu.

15. Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva. Skutečnost, že se stěžovatel s výše uvedenými závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost jeho ústavní stížnosti. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup, a proto neshledal důvod pro kasační zásah.

16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2026

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu