Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o návrhu společnosti INSKY, spol. s r. o., se sídlem [adresa] právně zastoupené doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1383/2018-483 ze dne 11. února 2020, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatelka ve svém podání především popisuje genezi řízení před obecnými soudy: Městský soud v Praze (dále jen „nalézací soud“) rozsudkem č. j. 14 Cm 41/2010-313 ze dne 1. března 2013, mimo další výroky, zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky v řádu několika desítek milionů korun. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením č. j. 1 Cmo 167/2013-419 ze dne 28. ledna 2014 zamítavý výrok zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 23 Cdo 2741/2014-450 ze dne 28. dubna 2016 zrušil vrácení věci odvolacím soudem a v dotčené části potvrdil rozsudek nalézacího soudu. Následné ústavní stížnosti navrhovatelky Ústavní soud vyhověl nálezem sp. zn. III. ÚS 2551/16 ze dne 27. března 2018, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu, jehož závěry nepovažoval za dostatečně odůvodněné; poté se Nejvyšší soud s ohledem na nález věcí znovu zabýval a napadeným usnesením řízení v dotčeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu.
Navrhovatelka je přesvědčena, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení dostatečně nerespektoval citovaný nález a zavázal odvolací soud rozhodovat jinak, než jak byl sám instruován Ústavním soudem; stěžovatelka má za to, že její věc hodnotí nalézací soud a Nejvyšší soud jinak, než odvolací soud a Ústavní soud, což považuje za „válku soudů“, a proto navrhuje deklaraci porušení svých základních práv a zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
Řízení u Ústavního soudu je zaměřeno na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných právních norem. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), je ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek, nastupující po vyčerpání všech ostatních prostředků (je tzv. subsidiární).
V současné fázi řízení byla věc vrácena dovolacím soudem odvolacímu soudu, aniž by bylo patrné, jak ten na základě všech pokynů rozhodne; na rozdíl od nálezem zrušeného rozsudku Nejvyššího soudu nebylo vydáno závěrečné rozhodnutí, řízení není ukončeno a stěžovatelčin předpoklad nemusí být naplněn. Ústavní soud nepovažuje svůj zásah v této fázi za nezbytný a v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti, kdy ochrana základních práv (ústavnosti) není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci [viz například nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. července 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Navrhovatelka bude účastna řízení před odvolacím soudem, v němž jsou jí k dispozici další prostředky k ochraně jejích práv; případný zásah Ústavního soudu proto připadá v úvahu teprve v případě selhání všech ostatních kroků. Není věcí Ústavního soudu napravovat možná budoucí pochybení obecných soudů v čase, kdy tato mohou napravit soudy samy – jako v projednávané věci. Teprve po skončení předchozích řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole postupu obecných soudů.
Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako předčasný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj