I. ÚS 134/06

Odůvodnění

Rekapitulace řízení před obecnými soudy

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005 č. j. 30 Cdo 1957/2004-590, kterým bylo v příslušné části odmítnuto jeho dovolání, a výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003 č. j. 1 Co 85/2002-542, jímž byly ve věci samé potvrzeny zamítavé výroky rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2001 č. j. 36 C 4/98-401. 2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba na ochranu osobnosti, včetně nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 000 Kč, uplatněná proti České republice - Ministerstvu vnitra z titulu tvrzeně neadekvátního zásahu Policie České republiky, při kterém byl stěžovatel vážně zraněn, jakož i z důvodu poskytnutí informací o stěžovateli a provedeném policejním zásahu hromadným sdělovacím prostředkům ze strany pracovníků žalované (k zásahu Policie ČR spojenému se střelbou došlo dne 9. 12. 2005 na pozemku stěžovatele na základě předchozího trestního oznámení o znásilnění; trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání tohoto trestného činu bylo v roce 1997 zastaveno). 3. Krajský soud v Praze jako soud první instance shora označeným rozsudkem stěžovateli částečně vyhověl tak, že žalované stanovil povinnost zaplatit mu 300 000 Kč; co do zbytku požadovaného peněžitého plnění (29 700 000 Kč) návrh zamítl (výrok I.). Soud prvního stupně dále uložil žalované povinnost zveřejnit omluvu stěžovateli v několika celostátních periodicích, přičemž menší část navrženého znění omluvy zamítl (výrok II.), stanovil žalované povinnost zaslat stěžovateli osobní omluvu (výrok IV.) a zamítl jeho návrh, aby žalovaná byla povinna uveřejnit v deníku MF DNES předmětný rozsudek (výrok III.). Další výroky se týkaly náhrady nákladů řízení a nákladů právního zastoupení (výroky V. a VI.). 4. Vrchní soud v Praze poté svým rozsudkem vyhovující výroky první instance ve věci samé změnil tak, že žalobu v této části zamítl. V zamítavých výrocích (zejména pokud jde o uplatněný nárok na peněžité zadostiučinění v částce 29 700 000 Kč) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Potvrzující část rozsudku odvolacího soudu je předmětem nynější ústavní stížnosti. 5. Nejvyšší soud rozsudek odvolací instance zrušil v části, ve které byly vyhovující výroky prvostupňového rozhodnutí změněny, a vrátil jí věc k dalšímu řízení. V rozsahu, v jakém dovolání stěžovatele směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, bylo odmítnuto [§ 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 30. 6. 2009; dále jen "o. s. ř."]. Odmítavý výrok II. rozhodnutí dovolacího soudu je předmětem nynější ústavní stížnosti. II. Obsah ústavní stížnosti

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že vydáním napadených rozhodnutí obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva; zejména označil právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Namítal, že pokud Nejvyšší soud částečně dovolání vyhověl a rozsudek vrchního soudu v jeho měnícím meritorním výroku a v akcesorickém výroku o nákladech řízení zrušil pro procesní vady (z důvodu aplikace neaktuální procesní úpravy), měl tak učinit ve vztahu k celému odvolacímu rozhodnutí. Za způsobilý důvod k dovolacímu přezkumu pokládal stěžovatel též důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel považoval rozhodnutí dovolacího soudu v odmítavé části za nekonzistentní, obsahově rozporné a pro nedostatečné vypořádání se s argumentací stěžovatele uplatněnou v jeho dovolání rovněž za nepřezkoumatelné. 7. Pochybení odvolacího soudu spatřoval stěžovatel například v tom, jak se vrchní soud v rámci právního posouzení věci vypořádal se zásahem do jeho osobnostních práv (ve vztahu k šíření informací o žalobci v hromadných sdělovacích prostředcích). Stěžovatel rovněž odvolací instanci vytýkal postup, kterým byly podle jeho názoru při dokazování překročeny meze dané ustanovením § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb., jestliže byly provedeny důkazy, které nebyly navrženy před skončením prvního jednání u soudu prvního stupně (tzv. nova), což mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. 8. Lze jen dodat, že stěžovatel ústavní stížností napadl ty výroky soudů, které jsou pravomocné.

III. Vyjádření ostatních účastníků řízení 9. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud a Vrchní soud v Praze. Obecné soudy odkázaly na své právní závěry vyslovené v napadených rozhodnutích.

K průběhu řízení před Ústavním soudem

10. Usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2009 bylo řízení před ním přerušeno do doby pravomocného vyřešení celého případu u obecných soudů, neboť ve věci došlo ke specifické procesní situaci, kdy některé výroky meritorních soudních rozhodnutí (nebo jejich části) již nabyly právní moci, jiné však nikoli. Vzhledem k tomu, že daný spor trvá velmi dlouhou dobu, a řízení u obecných soudů dosud nebylo v celém rozsahu pravomocně ukončeno, Ústavní soud se zřetelem k zásadám hospodárnosti a rychlosti řízení usnesením ze dne 11. 12. 2013 rozhodl, že se v řízení před Ústavním soudem pokračuje.

Právní posouzení

11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

13. Pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavním pořádkem chráněná práva nebo svobody účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 14. Ústavní soud v napadených (pravomocných) částech rozhodnutí obecných soudů kvalifikovaný exces nespatřuje.

15. K otázce závažnosti tvrzeného zásahu do osobnostních práv stěžovatele a s tím spojené výše žádaného peněžitého zadostiučinění Ústavní soud - nad rámec ústavněprávního přezkumu, aniž by se vyslovoval k samotné (ne)oprávněnosti tohoto zásahu - konstatuje, že nepřiznání částky 29 700 000 Kč obecnými soudy z titulu náhrady nemajetkové újmy považuje za opodstatněné již se zřetelem k její nepřiměřenosti. Disproporce požadovaného plnění je patrná i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, v níž se obecně deklaruje, že částka přiznaná za zásah do práva na ochranu osobnosti musí být v rozumném vztahu ke způsobené újmě a okolnostem případu, tj. musí existovat rozumný poměr mezi použitými prostředky a sledovaným cílem (srov. např. rozsudek ze dne 13. 7. 1995 ve věci Tolstoy Miloslavsky proti Spojenému království, stížnost č. 18139/91). Rozhodnutí o náhradě nemateriální újmy má přitom zásadně odpovídat právní tradici a životnímu standardu v dané zemi (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01).

16. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil pochybnosti i nad posouzením přípustnosti jeho dovolání Nejvyšším soudem. V souvislosti s rozhodnutím dovolacího soudu o odmítnutí dovolání (výrok II.) je třeba stěžovateli připomenout, že Ústavní soud je oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Z předloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že se dovolací soud v zákonných mezích vypořádal se stěžovatelovým dovoláním a stručně své rozhodnutí odůvodnil. Obsahový přezkum materiálního uvážení dovolacího soudu ohledně přípustnosti dovolání již ale ze strany Ústavního soudu není možný. Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory Nejvyššího soudu stran posouzení přípustnosti dovolání porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy založit nemůže. 17. Rozhodnutí obecných soudů ani v jejich zbylé pravomocné části nelze označit za rozhodnutí svévolná, nýbrž za výraz nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. K porušení ústavně zaručených práv tak na straně stěžovatele nedošlo.

18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. 19. Ústavní soud závěrem podotýká, že po vyčerpání opravných prostředků bude samozřejmě přípustná ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů o zbývající (tímto usnesením nedotčené) části žalobního návrhu - za předpokladu, že z jejich strany nebude uvedené části předmětu řízení, která dosud nebyla pravomocně vypořádána, vyhověno (Ústavnímu soudu je zatím známo, že soud prvního stupně stěžovateli požadované plnění ve výši 300 000 Kč přiznal a uložil žalované povinnost ke zveřejnění omluvy). Není přitom vyloučeno, že by v takovém případě Ústavní soud přijal k věcnému přezkumu i takovou ústavní stížnost, jež by byla podána před vyčerpáním mimořádného opravného prostředku - s ohledem na nepřiměřenost celkové délky řízení v této věci [srov. § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005 č. j. 30 Cdo 1957/2004-590, kterým bylo v příslušné části odmítnuto jeho dovolání, a výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003 č. j. 1 Co 85/2002-542, jímž byly ve věci samé potvrzeny zamítavé výroky rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2001 č. j. 36 C 4/98-401. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba na ochranu osobnosti, včetně nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 000 Kč, uplatněná proti České republice - Ministerstvu vnitra z titulu tvrzeně neadekvátního zásahu Policie České republiky, při kterém byl stěžovatel vážně zraněn, jakož i z důvodu poskytnutí informací o stěžovateli a provedeném policejním zásahu hromadným sdělovacím prostředkům ze strany pracovníků žalované (k zásahu Policie ČR spojenému se střelbou došlo dne 9. 12. 2005 na pozemku stěžovatele na základě předchozího trestního oznámení o znásilnění; trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání tohoto trestného činu bylo v roce 1997 zastaveno).

Krajský soud v Praze jako soud první instance shora označeným rozsudkem stěžovateli částečně vyhověl tak, že žalované stanovil povinnost zaplatit mu 300 000 Kč; co do zbytku požadovaného peněžitého plnění (29 700 000 Kč) návrh zamítl (výrok I.). Soud prvního stupně dále uložil žalované povinnost zveřejnit omluvu stěžovateli v několika celostátních periodicích, přičemž menší část navrženého znění omluvy zamítl (výrok II.), stanovil žalované povinnost zaslat stěžovateli osobní omluvu (výrok IV.) a zamítl jeho návrh, aby žalovaná byla povinna uveřejnit v deníku MF DNES předmětný rozsudek (výrok III.). Další výroky se týkaly náhrady nákladů řízení a nákladů právního zastoupení (výroky V. a VI.). Vrchní soud v Praze poté svým rozsudkem vyhovující výroky první instance ve věci samé změnil tak, že žalobu v této části zamítl. V zamítavých výrocích (tedy mj. pokud jde o uplatněný nárok na peněžité zadostiučinění v částce 29 700 000 Kč) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Potvrzující část rozhodnutí odvolacího soudu je předmětem nynější ústavní stížnosti. Nejvyšší soud rozsudek odvolací instance zrušil v části, ve které byly vyhovující výroky rozhodnutí soudu prvního stupně změněny, a vrátil jí věc k dalšímu řízení. Ve zbývající části dovolání stěžovatele odmítl [§ 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 30. 6. 2009]. Odmítavý výrok dovolacího soudu, vztahující se k potvrzující části rozsudku odvolacího soudu, je předmětem nynější ústavní stížnosti.

Z obsahu ústavní stížnosti je tak zřejmé, že stěžovatel napadá zatímně ty výroky soudů, které jsou již pravomocné. Usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2009 bylo řízení před ním přerušeno s odůvodněním, že "v daném případě došlo ke specifické procesní situaci, kdy části výroků obecných soudů jsou sice pravomocné, leč nelze je natolik oddělit od podstaty celého případu, že by Ústavní soud svým možným závěrem v zásadě neprejudikoval řešení sporu, který stále není ukončen". Z tohoto důvodu se Ústavní soud rozhodl řízení o ústavní stížnosti přerušit do doby pravomocného vyřešení případu jako celku u obecných soudů. Ústavní soud ve věci dále (opakovaně) zjišťoval stav řízení před obecnými soudy. V tomto směru zdůrazňuje, že předmětné řízení trvá již značně dlouhou dobu, k čemuž také nemalou měrou přispívala odvolací instance, jejíž zamítavé (měnící) meritorní rozhodnutí bylo ze strany dovolacího soudu - zejména ve vztahu ke stěžovatelem požadovanému plnění ve výši 300 000 Kč - již čtyřikrát zrušeno (naposledy se tak stalo rozhodnutím ze dne 22. 4. 2010 č. j. 30 Cdo 3468/2008-710). Za tohoto stavu, kdy je délka řízení před obecnými soudy nepřiměřená, přičemž odvolací soud po posledním předložení věci soudem prvního stupně (jak se stalo v listopadu 2012 v návaznosti na předchozí zrušení prvostupňového rozsudku odvolací instancí) dosud znovu o zbylé části předmětu řízení meritorně nerozhodl, Ústavní soud, veden prizmatem zásad hospodárnosti a rychlosti řízení, nehodlá dále setrvávat na přerušení řízení a protrahovat tím nynější nejistotu stěžovatele ohledně jeho právní situace. Proto Ústavní soud za použití § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 111 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl, že se v řízení o ústavní stížnosti pokračuje. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1957/2004 v části, v němž bylo odmítnuto jeho dovolání (výrok II.) a výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 1 Co 85/2002, jímž byly potvrzeny zamítavé výroky rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2001, sp. zn. 36 C 4/98.

Podstata případu spočívá v tom, že stěžovatel podal proti České republice - Ministerstvu vnitra žalobu na ochranu osobnosti včetně náhrady nemajetkové újmy ve výši 30.000.000,- Kč, kvůli údajně neprofesionálnímu a neadekvátnímu zásahu Policie ČR, při kterém byl vážně zraněn. Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně shora označeným rozsudkem stěžovateli částečně vyhověl tak, že žalované stanovil povinnost zaplatit mu 300.000,- Kč, co do zbytku (29.700.000,- Kč) návrh zamítl (výrok I.), dále stanovil žalované povinnost zveřejnit obsáhlou omluvu stěžovateli v několika celostátních periodikách, přičemž menší část navrženého znění omluvy zamítl (výrok II.), stanovil žalované povinnost zaslat stěžovateli osobní omluvu (výrok IV.) a zamítl jeho návrh, aby žalovaná byla povinna uveřejnit v deníku MF Dnes předmětný rozsudek (výrok III.). Další výroky se týkaly náhrady nákladů řízení a nákladů jeho právního zastoupení (výroky V. a VI.). Vrchní soud v Praze poté napadeným rozsudkem vyhovující výroky ve věci samé změnil tak, že žalobu v této části zamítl. V napadených zamítavých výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud rozsudek soudu odvolacího zrušil v části, ve které byly vyhovující výroky změněny a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve zbývající části dovolání odmítl [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Je tedy zřejmé, že stěžovatel napadá ústavní stížností výroky soudů, resp. jejich části, které jsou již pravomocné; nicméně, jak Ústavní soud posléze ověřil i z vyžádaného spisového materiálu, jakož i z vyjádření účastníků, řízení ve věci není dosud ukončeno, neboť se mezitím nachází (již poněkolikáté) ve fázi dovolacího řízení. Ústavní soud mnohokrát připomněl, že se na základě ústavní stížnosti může zabývat věcí fyzické nebo právnické osoby mj. jen tehdy, je-li napadené rozhodnutí pravomocné. V daném případě došlo ke specifické procesní situaci, kdy části výroků obecných soudů jsou sice pravomocné, leč nelze je natolik oddělit od podstaty celého případu, že by Ústavní soud svým možným závěrem v zásadě neprejudikoval řešení sporu, který (vlastně) stále není ukončen. To by neodpovídalo roli Ústavního soudu jako soudního ochránce ústavnosti, jenž zasahuje až jako ultima ratio, v případě selhání všech ostatních orgánů veřejné moci České republiky. Z toho důvodu, veden i zásadou hospodárnosti řízení, se Ústavní soud rozhodl řízení o ústavní stížnosti přerušit do doby pravomocného vyřešení celého případu u obecných soudů. Na stěžovateli potom bude - podle jeho výsledku - zda již podanou ústavní stížnost rozšíří, resp. doplní nebo vezme zpět. Proto Ústavní soud za použití § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, řízení o ústavní stížnosti přerušil. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2009

František Duchoň v.r. předseda I. senátu Ústavního soudu