Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci návrhu F. H., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, na zrušení části ustanovení § 99 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném znění, a ustanovení § 325 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v platném znění, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se domáhá výkladu, resp. změny v záhlaví označených zákonných ustanovení. Ústavní soud posoudil toto podání dle jeho náplně jako návrh na zrušení dotčených zákonných ustanovení. Zabýval se proto nejprve splněním procesních podmínek návrhu, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že navrhovatel není osobou oprávněnou k podání takového návrhu.
Podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu je oprávněn podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky pouze ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 zákona o Ústavním soudu. Navrhovatel sice formálně označil své podání jako ústavní stížnost, po obsahové stránce však fakticky o ústavní stížnost nejde, neboť podání postrádá základní náležitosti ústavní stížnosti. Navrhovatel přitom neoznačil žádné pravomocné rozhodnutí či jiný zásah orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ve spojení s § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a neuvedl žádné relevantní skutečnosti, v nichž spatřuje zásah do svých práv takovým rozhodnutím či zásahem. Zmíněný zásah nelze dovodit ani z příloh k návrhu, jimiž navrhovatel toliko dokládá postoj různých orgánů veřejné moci k výkonu ochranného psychiatrického léčení ve spojitosti s výkonem trestu odnětí svobody. Podání navrhovatele je tak ve skutečnosti prostým návrhem na zrušení dílčích zákonných ustanovení, k takovému návrhu jsou však aktivně legitimováni výhradně subjekty vymezené v § 64 odst. 1 písm. a) až d) zákona o Ústavním soudu, tedy kupříkladu prezident republiky či skupina poslanců nebo senátorů, nikoli však navrhovatel. Z uvedeného důvodu Ústavní soud nepovažoval za účelné vyzývat navrhovatele k odstranění vady jeho podání spočívající v absenci povinného právního zastoupení (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť bylo zjevné, že jeho návrh je bez dalšího věcně neprojednatelný. Ústavní soud jej tudíž odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2020
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj