I. ÚS 1352/17

Odůvodnění

1. Dne 3. 5. 2017 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jímž stěžovatelka brojila proti v záhlaví označenému rozhodnutí, jakož i proti výroku I. předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 A 116/2015-96 ze dne 2. 12. 2016, kterým bylo vyhověno její žalobě ve věci žádosti o nahlédnutí do spisu vedeného orgánem sociálně-právní ochrany dětí o jejích dětech, a věc byla vrácena žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje. Jelikož toto podání trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků a stěžovatelka nebyla pro řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem, byla dne 10. 5. 2017 písemně vyzvána k odstranění uvedených vad. Stěžovatelka posléze doručila Ústavnímu soudu několik svých podání, která obsahovala polemiku se zákonem stanoveným rozsahem povinného zastoupení před Ústavním soudem, nesouhlas s povinností sdělovat své osobní údaje za účelem ustanovení advokáta, návrh na zajištění důkazu či žalobu na nečinnost České advokátní komory. Dne 14. 6. 2017 byla Ústavnímu soudu doručena speciální plná moc, kterou stěžovatelka zmocnila Mgr. Bohuslavu Bartheldyovou, advokátku určenou Českou advokátní komorou, k jejímu zastupování v "řízení o ústavní stížnosti vedeném pod sp. zn. I. ÚS 1352/17 proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2017 č. j. 6 Ads 333/2016-113 a proti jinému zásahu". Dne 16. 6. 2017 předložila tato právní zástupkyně jménem stěžovatelky novou ústavní stížnost, kterou brojí výhradně proti výše zmíněnému usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2017 (a současně podává návrh na zrušení ustanovení § 55 odst. 4 zákona č. 395/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Ve svých pozdějších podáních stěžovatelka i její právní zástupkyně sdělily, že posledně jmenovaná nemohla nahlížet do podkladových a souvisejících spisů, a požádaly proto Ústavní soud, aby se v celém rozsahu zabýval i podáními samotné stěžovatelky. S ohledem na požadavky, které musí ústavní stížnost splňovat, a také s ohledem na skutečnost, že rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 A 116/2015-96 ze dne 2. 12. 2016 napadla stěžovatelka samostatnou ústavní stížností, která je u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. I. ÚS 369/17, učinil Ústavní soud předmětem svého přezkumu v této věci pouze v záhlaví označené usnesení Nejvyššího správního soudu.

2. Napadeným usnesením, které jí bylo doručeno dne 2. 5. 2017, zamítl Nejvyšší správní soud návrh stěžovatelky na ustanovení právního zástupce pro řízení o kasační stížnosti (výrok I.) a odmítl její kasační stížnost (výrok II.) směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 A 116/2015-96 ze dne 2. 12. 2016, se kterou se na něj stěžovatelka obrátila nejprve vlastním podáním a posléze na její výslovný pokyn tzv. neodkladným úkonem i její dosavadní právní zástupce, který jí vypověděl smlouvu o poskytování právních služeb. Návrh stěžovatelky na ustanovení zástupce zamítl Nejvyšší správní soud s odkazem na ustanovení § 35 odst. 8 a § 36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), neboť dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neúspěšnou kasační stížnost. Konstatoval, že stěžovatelka brojí proti rozsudku krajského soudu, jímž bylo vyhověno její žalobě, napadené rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení, jež běží a v němž stěžovatelka i druhý žalobce mohou plně uplatňovat svá práva; taková kasační stížnost je tedy nepřípustná podle § 104 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatelka sice podala kasační stížnost zřejmě z důvodu, že nesouhlasí zcela s právním názorem, jímž krajský soud zavázal žalovaný správní orgán pro další řízení, ani tato skutečnost však kasační stížnost přípustnou nečiní, a to na základě publikovaného právního názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (usnesení č. j. 5 Afs 91/2012-41 ze dne 1. 7. 2015, publ. pod č. 3321/2016 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že nepřípustná je kasační stížnost i v části, v níž brojí proti "zamítnutí návrhu na rekonstrukci spisu krajského soudu"; takové "rozhodnutí" totiž není ani rozsudkem, ani usnesením krajského soudu, a i kdyby snad bylo o takovém opatření krajským soudem rozhodováno formou usnesení, šlo by o usnesení o vedení řízení, proti němuž není kasační stížnost přípustná podle § 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. Vzhledem k nepřípustnosti kasační stížnosti nevyzýval Nejvyšší správní soud stěžovatelku k předložení plné moci udělené advokátovi, neboť by to bylo nadbytečné a na závěru o nepřípustnosti kasační stížnosti by to nemohlo nic změnit.

3. V ústavní stížnosti podané její právní zástupkyní dne 16. 6. 2017 stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší správní soud napadeným usnesením porušil její právo domáhat se stanoveným postupem svého práva a přezkumu zákonnosti rozhodnutí správního orgánu u soudu ve smyslu článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo domáhat se projednání věci bez zbytečných průtahů dle článku 38 odst. 2 Listiny, právo na právní pomoc zaručené článkem 37 odst. 2 Listiny, jakož i její práva na nedotknutelnost a ochranu soukromí a rodiny ve smyslu článků 7 odst. 1, 10 odst. 2 a 32 odst. 1 Listiny.

4. Stěžovatelka považuje názor, podle kterého není přípustná kasační stížnost jen proti důvodům rozhodnutí soudu prvního stupně, za nesprávný; nesprávné je proto také posouzení otázky, zda jí měl být ustanoven právní zástupce podle § 35 odst. 8 s. ř. s. Tvrdí, že to, co ve svém důsledku mohlo zasáhnout do jejích hmotných práv, není samotný výrok rozsudku krajského soudu, ale právní názor, který tento soud v odůvodnění rozsudku vyslovil. Nejvyšší správní soud však v dané věci pomocí extenzivního a nesprávného výkladu ustanovení § 104 odst. 2 s. ř. s. vykonstruoval dodatečnou podmínku přípustnosti kasační stížnosti, kterou je procesní neúspěšnost, a tím nedůvodně omezil její přístup k soudu. Stěžovatelka přitom poukazuje na právní závěry vyplývající z odlišného stanoviska tří soudců k usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 91/2012-41 ze dne 1. 7. 2015. Napadené usnesení pak podle ní vede k absurdním důsledkům, neboť správní orgán se bude muset v novém rozhodnutí řídit právním názorem soudu, který jí nesvědčí a proti němuž od počátku brojí, což vyvolá ve věci další průtahy. Nejvyšší správní soud také pominul její námitky, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný a že krajský soud svým jednáním zasáhl do základních práv celé její rodiny.

5. Stěžovatelka konečně navrhuje Ústavnímu soudu, aby zrušil ustanovení § 55 odst. 4 zákona č. 395/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, které umožňuje orgánu sociálně-právní ochrany dětí odepřít vydání spisové dokumentace dokonce i správnímu soudu, jehož úkolem je posoudit, zda bylo nahlížení do ní odepřeno po právu či nikoliv. Tímto postupem je jí odpírána spravedlnost, neboť činnost správních orgánů sociálně-právní ochrany je v principu nepřezkoumatelná. S odkazem na čl. 1 Listiny zakotvující rovnost v právech navrhuje stěžovatelka zrušení ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a § 105 odst. 2 s. ř. s., která podle ní upřednostňují osoby s právnickým vzděláním.

6. Ústavní soud v projednávané věci konstatuje, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatelky nepřípustnou ve smyslu ustanovení § 104 odst. 2 s. ř. s., dle něhož je nepřípustná kasační stížnost směřující jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům napadeného rozhodnutí soudu, a proto ji podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 120 s. ř. s. odmítl. Vycházel přitom ze závěrů, které ve vztahu k obdobné věci a s cílem sjednotit roztříštěnou judikaturu svých senátů zaujal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení č. j. 5 Afs 91/2012-41 ze dne 1. 7. 2015 a podle nichž "[k]asační stížnost podaná účastníkem, který byl v řízení před krajským soudem procesně úspěšný a který nenamítá, že krajský soud měl výrokem ve věci rozhodnout jinak, je podle § 104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná."

7. Stěžovatelka se svou ústavní stížností v podstatě domáhá změny právního názoru Nejvyššího správního soudu ohledně nepřípustnosti jí podané kasační stížnosti, čímž staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Uvedené platí tím spíše, že stěžovatelka Ústavnímu soudu fakticky přisuzuje funkci sjednocovatele judikatury obecných soudů (zde judikatury Nejvyššího správního soudu), neboť se domáhá "revize" právních závěrů obsažených v citovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 91/2012-41, jež byly Nejvyšším správním soudem v ústavní stížností napadeném usnesení aplikovány na nyní projednávaný případ. Ústavní soud však považuje postup Nejvyššího správního soudu i jím přijatý právní názor o nepřípustnosti kasační stížnosti stěžovatelky, opírající se o závěry obsažené v citovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 91/2012-41, za ústavně konformní a neshledal v něm namítané porušení práva stěžovatelky na přístup k soudu či na spravedlivý proces (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2875/15 ze dne 20. 10. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

8. Pokud jde o část ústavní stížnosti, jíž stěžovatelka brojí proti výroku pod bodem I usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byl zamítnut její návrh na ustanovení zástupce v řízení o kasační stížnosti, nezjistil Ústavní soud ani v tomto rozhodnutí žádné protiústavní deficity. V této souvislosti je možné nejprve odkázat na nález sp. zn. I. ÚS 684/05 ze dne 4. 8. 2006 (N 149/42 SbNU 209), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že není porušením práva na právní pomoc zakotveného v článku 37 odst. 2 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny zákonné podmínky - v daném případě stanovené v § 35 odst. 8 s. ř. s. (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1764/12 ze dne 25. 6. 2012 a sp. zn. IV. ÚS 1090/16 ze dne 31. 1. 2017).

9. V posuzované věci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky pro ustanovení zástupce dle § 35 odst. 8 s. ř. s. dány nejsou, neboť stěžovatelka nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků uvedené v § 36 odst. 3 s. ř. s. Ten mimo jiné stanoví, že žádost o osvobození od soudních poplatků bude zamítnuta, dospěje-li soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný. O takovou situaci šlo i ve věci stěžovatelky, jejíž kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem považována za nepřípustnou, což již Ústavní soud v této věci aproboval (viz bod 7 výše). Stěžovatelce navíc nebylo upřeno projednání věci nezávislým a nestranným soudem, neboť její kasační stížnost nebyla zamítnuta pro neodstranění nedostatku podmínek řízení, spočívajícího v absenci povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti, nýbrž byla s řádným odůvodněním odmítnuta jako nepřípustná. Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě Nejvyšší správní soud odepřel stěžovatelce právo na právní pomoc či právo na spravedlivý proces.

10. Ústavní soud tedy posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Z toho důvodu Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. Akcesorický návrh na zrušení ustanovení § 55 odst. 4 zákona č. 395/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

1. Stěžovatelka podala dne 2. 7. 2017 námitku podjatosti proti soudci T. L. jako členu I. senátu rozhodujícího o její ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. I. ÚS 1352/17, s odůvodněním, že T. L. má vztah ke Krajskému soudu v Brně, kde dříve působil a proti jehož rozsudku její ústavní stížnost mj. směřuje, jakož i k OSPODu, kde působí též jako lektor pro pracovníky sociálně právní ochrany dětí. 2. Přípisem ze dne 19. 7. 2017 oznámil T. L. předsedkyni I. senátu, že se vůči stěžovatelce necítí být podjatým, jelikož se s ní osobně nesetkal a skutečnosti z jeho životopisu - výkon funkce na Krajském soudě v Brně a přednášková činnost pro pracovníky OSPOD - nemohou mít vliv na jeho nestrannost v rozhodování jako ústavního soudce.

3. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

4. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")].

5. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.

6. Funkce ústavního soudce má zvláštní povahu, v rámci které jsou na osobu soudce kladeny vysoké nároky a jsou mu stanovena přesná práva a povinnosti. Řečené se promítá na ústavní úrovni především v ustanovení čl. 84 Ústavy České republiky a na úrovni zákonné v od něj odvozeném ustanovení § 4 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu, které stanovuje neslučitelnost funkce ústavního soudce s jinou placenou funkcí nebo jinou výdělečnou činností, s výjimkou správy vlastního majetku, činnosti vědecké, pedagogické, literární a umělecké. Na ústavní soudce jsou nadto kladeny značné nároky, jednak v podobě věkové hranice, jednak v podobě požadovaného vzdělání, bezúhonnosti a odborné způsobilosti.

7. Za nastíněných podmínek není možné u ústavního soudce předpokládat absenci jakýchkoli profesních vztahů, jelikož je zřejmé, že v rámci svého profesního působení před i během výkonu funkce se setkával a setkává s různými institucemi a osobami, jejichž činnost obecně měla či má určitou vazbu k agendě Ústavního soudu, na rozhodování o níž se podílí. Samotná existence takového vztahu bez dalšího však není způsobilá založit u osoby soudce podjatost - v opačném případě by totiž mohlo docházet k nadměrným překážkám v rozhodovací činnosti ústavních soudců a plnění jejich dalších povinností. Při posuzování nestrannosti osoby soudce je proto vždy třeba vycházet z předpokladu, že se jedná o profesionála schopného oddělit svůj profesní život od činnosti rozhodovací. Podjatost lze u soudce shledat teprve v případě, kdy je skutečně dán osobní vztah soudce k projednávané věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům.

8. Na základě výše uvedené argumentace proto II. senát Ústavního soudu, určený podle ustanovení § 10 Rozvrhu práce Ústavního soudu na období od 1. ledna 2017 pro rozhodnutí o vyloučení soudce I. senátu ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dospěl k závěru, že v daném případě neexistuje důvod podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce T. L. z projednání a rozhodování věci sp. zn. I. ÚS 1352/17 pro absenci jeho předchozího profesního vztahu ke stěžovatelce.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2017 Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu