Plný text
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 5 To 491/2005, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností se Ing. M. K. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") pro porušení čl. 1 Ústavy ČR, čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dříve než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Jedná se o důsledek zásady subsidiarity ústavní stížnosti. Smysl a účel této zásady odráží pravidlo, podle něhož ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice (srov. sp. zn. III. ÚS 117/2000). Subsidiarita ústavní stížnosti souvisí i se zásadou minimalizace zásahů do pravomoci ostatních orgánů veřejné moci. Vždy je nutno dát přednost zjednání nápravy uvnitř soustavy orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost tedy představuje poslední prostředek k ochraně ústavně zaručených práv a svobod, který je namístě teprve tehdy, jestliže všechny předchozí kontrolní mechanismy, v rámci orgánů veřejné moci, selžou a ochrana jinou cestou není možná. Ze sdělení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2006 vyplývá, že stěžovatel podal proti shora označenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které se vede pod sp. zn. 7 Tdo 376/2006. O podaném dovolání Nejvyšší soud ČR doposud nerozhodl.
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatele, podaná proti usnesení krajského soudu, je návrhem předčasným, a tudíž nepřípustným [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], neboť není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v projednávané věci dovolání doručené Nejvyššímu soudu ČR dne 24. 3. 2006, resp. rozhodnutí o něm. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání, tedy rozhodnutí o posledním opravném prostředku, by zůstalo nedotčeno rozhodnutím Ústavního soudu, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty. Ústavní soud se zabýval i tím, zda jsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Avšak naplnění žádné z podmínek uvedených v označeném ustanovení v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2006
František Duchoň soudce Ústavního soudu