Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Mgr. R. N., zastoupeného advokátem JUDr. Benjaminem Zollmannem, sídlem [adresa] Praha 1 - Josefov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 109/2024-41 ze dne 13. března 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 Af 2/2022-52 ze dne 26. března 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Af 2/2022, správce daně zřídil pro zajištění stěžovatelem neuhrazené daně zástavní právo ke stěžovatelovým podílům v obchodních korporacích. Proti tomu se stěžovatel bránil odvoláním, které Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím č. j. 1360/22/5100-41456-710158 ze dne 12. 2. 2022 zamítlo, neboť pro zřízení zástavního práva byly splněny zákonné podmínky včetně toho, že právo vybrat a vymáhat daňové nedoplatky nebylo prekludováno.
3. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství stěžovatel podal žalobu, v níž mimo jiné namítal, že správce daně institut zástavy použil dva měsíce před vypršením prekluzivní lhůty, aby si ji tak prodloužil o dalších třicet let. Podle stěžovatele se navíc správní orgány měly zabývat samotnou existencí daňového nedoplatku, což neudělaly. Městský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, proti čemuž se stěžovatel bránil kasační stížností, která byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu taktéž zamítnuta. Jak Nejvyšší správní soud uvedl, stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že se městský soud nevypořádal s některými žalobními námitkami, tak tomu ale nebylo.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že správci daně nic nebránilo, aby zástavní právo zřídil dříve, svévolně však vyčkával až na blížící se konec prekluzivní lhůty, a dosáhl tak jejího prodloužení (podle § 160 odst. 6 daňového řádu je-li daň zajištěna zástavním právem, které se zapisuje do příslušného veřejného registru, zaniká právo vybrat a vymáhat daň uplynutím 30 let po tomto zápisu). Takový postup stěžovatel považuje za rozporný se smyslem právní úpravy lhůt pro placení daně, přičemž prekluzivní lhůta přesahuje stěžovatelův aktivní život. Stěžovatel má dále za to, že se správní orgány měly zabývat vadami dřívějších platebních výměrů, a nesouhlasí s argumentací Nejvyššího správního soudu, že v exekučním řízení lze uplatnit námitky proti nalézacímu řízení jen ve výjimečných případech zásadních vad exekučního titulu, které stěžovatel podle Nejvyššího správního soudu netvrdil.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Jak z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá (a stěžovatel to v ústavní stížnosti nerozporuje), stěžovatel v kasační stížnosti brojil proti tomu, že se městský soud dostatečně nevypořádal s žalobou uplatněnými námitkami. Právě tím se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku zabýval. Stěžovatelova argumentace - založená na nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu - přitom byla Nejvyšším správním soudem dostatečně vypořádána, a na obsah jeho rozsudku proto postačí odkázat. V ústavní stížnosti již nelze tento rozsah přezkumu o nové námitky rozšiřovat.
7. Jde-li o možnost přezkumu nalézacího řízení v řízení exekučním, základním pravidlem je, že exekuční řízení k přezkumu nalézacího řízení neslouží. Z tohoto pravidla existují výjimky, které se však v souladu s judikaturou Ústavního soudu, jak je i Nejvyšším správním soudem v napadeném rozsudku zmiňována, opravdu týkají jen výjimečných případů. Stěžovatelův případ pod tyto výjimky nespadá.
8. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu