Výrok
Ústavní stížnost se z a m í t á .
Odůvodnění
napadeného rozsudku správně uvedl krajský soud, policisté v souzené věci vystupovali jako veřejní činitelé ve smyslu ustanovení § 89 odst. 9 trestního zákona a v souladu s ustanovením § 6 zákona č. 283/1991 Sb. provedeným zásahem do stěžovatelových práv a svobod nepřekročili míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo služebním úkonem. Stěžovatel si byl vědom toho, že má nastoupit výkon trestu odnětí svobody, je osobou v minulosti 10x soudně trestanou (tedy mající v tomto směru zkušenosti), viděl, že s ním jednají policisté ve služebních uniformách a skutečnost, že mu nesdělili předem přesný důvod své návštěvy, nelze chápat jako překročení míry, nezbytné k dosažení sledovaného účelu. To ostatně potvrzuje i následný průběh zákroku, neboť stěžovatel nebyl ochoten policisty následovat, ale naopak před nimi chtěl utéci.
Pokud stěžovatel při ústním jednání u Ústavního soudu uvedl, že v době vydání příkazu k dodání do výkonu trestu neměl k dispozici "příslušné rozhodnutí krajského soudu", považuje Ústavní soud tuto námitku za irelevantní, neboť stěžovatel při vynesení soudního rozsudku přítomen byl, takže věděl, že byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozsudky nebyla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody, zakotvené v čl. 7 a 8 Listiny a v čl. 9 Mezinárodního paktu. Protože Ústavní soud ani sám neshledal porušení jiných základních práv nebo svobod, zakotvených v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR, byla ústavní stížnost zamítnuta.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. května 1997