Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Ing. J. N., Ph.D., zastoupeného Mgr. Ivetou Zetochovou, advokátkou, sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. března 2025 č. j. 2 As 108/2024-42 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2024 č. j. 29 A 140/2021-53, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, sídlem [adresa] Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Základem ústavní stížnosti je zamítnutí stěžovatelovy žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby rodinného domu ve V. ze strany stavebního úřadu. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel neúspěšně odvolal. Jeho správní žalobu Krajský soud v Brně zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl i stěžovatelovu kasační stížnost. Stěžovatel v ústavní stížnosti a jejím doplnění namítá porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení práv spatřuje v tom, že mu vzniklo legitimní očekávání vydání kladného územního rozhodnutí a že se správní orgány ani správní soudy dostatečně nevypořádaly s jeho argumentací ve vztahu k závazným stanoviskům.
2. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
3. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Není to přitom jen prázdná fráze. Ústavní soud skutečně není další soudní instancí a porušení jiné než ústavní normy nezakládá pravomoc k jeho kasačnímu zásahu.
4. V rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud poznamenává, že obsah ústavní stížnosti představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných a řádně vypořádaných správními soudy. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelova argumentace postrádá ústavněprávní rozměr. Správní soudy stěžovateli srozumitelným, logickým a ústavním požadavkům vyhovujícím způsobem vysvětlily, proč vydaná územně plánovací informace nemohla založit jeho legitimní očekávání (zejm. bod 54 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Co se týče námitky nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí v rámci přezkumu závazných stanovisek, Ústavní soud připomíná, že smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, a též dodržení principu vyloučení libovůle. Potřebný rozsah nezbytného odůvodnění se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení. Nelze jej chápat tak, že nutně vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [již usnesení ze dne 25. října 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363); rozsudek Evropského soudu pro lidská ze dne 9. prosince 1994, R. T. proti Španělsku, č. stížnosti 18390/91, bod 29]. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí dostojí.
5. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu