Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J.J. a V.J., obou zastoupených JUDr. E.K., proti sdělení Katastrálního úřadu P., ze dne 3. 4. 1997, č. j. 858/97-20710, za účasti vedlejšího účastníka obce Ch., takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Svou ústavní stížností napadají navrhovatelé sdělení Katastrálního úřadu P., ze dne 3. 4. 1997, č. j. 858/97-20710. Uvedeným sdělením vrátil katastrální úřad navrhovatelům návrh na provedení záznamu vlastnického práva do katastru nemovitostí s poukazem na ustanovení §§ 7 a 8 zák. č. 265/1992 Sb., v platném znění. Navrhovatelé uvádějí, že byli bezpodílovými spoluvlastníky nemovitostí v kat.úz. Ch., domu, se zastavěnou plochou par. č. 453 o výměře 268 m2 a zahrady par. č. 454 o výměře 430 m2, zapsaných na LV č. [LV] pro kat. úz. Ch.
Rozsudkem Okresního soud Plzeň-sever ze dne 8. 2. 1984, sp. zn. 1 T 7/84, byli stěžovatelé odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky a byl jim uložen trest propadnutí majetku včetně výše specifikovaných nemovitostí. Usneseními Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 14. 2. 1991, sp. zn. Rt 300/90, byl zrušen shora citovaný trestní rozsudek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. d) zák. č. 119/1990 Sb., současně byla zrušena všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na zrušené rozhodnutí obsahově navazující. Všechna rozhodnutí byla zrušena k datu, kdy byla vydána. Podle § 2 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. bylo trestní stíhání obou stěžovatelů zastaveno. Na základě těchto rozhodnutí o trestní rehabilitaci soudní požádali oba navrhovatelé návrhem ze dne 10. 3. 1997 Katastrální úřad P. o provedení záznamu vlastnického práva ve prospěch obou navrhovatelů na LV č. [LV] pro kat. úz. Ch. Ve svém návrhu poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 173/95. Katastrální úřad P. tomuto návrhu nevyhověl. Formou sdělení stěžovatelům oznámil, že dne 27. 2. 1996 převzal žádost obce Ch. o provedení záznamu, která byla doplněna sdělením Finančního referátu Okresního úřadu P. ze dne 14. 12. 1996, jenž potvrdil, že obec Ch. je vlastníkem nemovitostí, ve vztahu k nimž se navrhovatelé dožadovali provedení záznamu. Vzhledem k ustanovení §§ 7 a 8 zák. č. 265/1992 Sb., v platném znění, proto odmítl vyhovět návrhu stěžovatelů a záznam jejich vlastnického práva neprovedl. Stěžovatelé dovozují, že tímto postupem Katastrální úřad P. porušil právo navrhovatelů zaručené Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 4 odst. 4. Proto stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud vydal nález, jímž stanoví, že pravomocná soudní usnesení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, vydaná ohledně obou navrhovatelů Okresním soudem Plzeň-sever, která obsahují i výrok o zrušení vedlejších trestu propadnutí majetku, jsou listinou opravňující provedení záznamu podle ustanovení § 8 odst. 2 zák. č. 265/1992 Sb., v platném znění, Katastrálním úřadem P. V písemném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl Katastrální úřad P., že navrhovatelé nepředložili listinu, která odpovídá ustanovení §§ 7, 8 zákona č. 265/1992 Sb., v platném znění, popřípadě návrh na vklad dohody o vydání věci do katastru. Pokud je v ústavní stížnosti poukazováno na nález sp. zn. II. ÚS 173/95, konstatuje Katastrální úřad P., že z ustanovení § 82 zák. č. 182/1993 Sb. nevyplývá, že nálezem a právním názorem Ústavního soudu vydaným v určité věci jsou vázány další třetí osoby, které nebyly účastníky řízení. V závěru písemného vyjádření Katastrálního úřadu P. je poukaz na zák. č. 87/1991 Sb., podle něhož měli navrhovatelé uzavřít dohodu o vydání věci. Vedlejší účastník obec Ch. uvedl v písemném vyjádření k ústavní stížnosti, že k ní nemá co dodat, pouze upozornil, že objekt je dnes zrekonstruován a sídlí v něm Z.Š. v Ch.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelů s odmítavým stanoviskem Katastrálního úřadu P.ve věci provedení záznamu do katastru na základě soudních rozhodnutí o trestní rehabilitaci soudní, přičemž stěžovatelé poukazují v rámci této polemiky na nález Ústavního soudu z 11. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 173/95.
K uvedenému nálezu Ústavního soudu zaujal sám Ústavní soud stanovisko dne 11. března 1997 pod sp. zn. Pl. ÚS st. 4/97. Plénum Ústavního soudu v tomto stanovisku rozhodlo podle § 23 zák. č. 182/1993 Sb. ve věci právního názoru IV. senátu Ústavního soudu odchylného od právního názoru Ústavního soudu, vysloveného v nálezu II. senátu Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 173/95. Citovaným stanoviskem pléna Ústavního soudu bylo rozhodnuto, že pravomocná soudní rozhodnutí podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, nejsou listinou způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle ustanovení § 8 odst.2 zák. č. 265/1992 Sb.. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. Z odůvodnění citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu pak vyplývá, že soudní rozhodnutí podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, by mohla být listinou způsobilou být podkladem k provedení záznamu v katastru nemovitostí pouze tehdy, pokud by konstituovala nabytí vlastnictví k nemovitostem. Ustanovení 23 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. však váže úpravu podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku. jakož i způsob náhrady a rozsah nároků na zvláštní zákon, kterým je zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (§§ 19 a 20). Při úvaze o tom, zda citované ustanovení § 23 odst. 2 je či není v rozporu zejména s čl. 11 odst. 1 Listiny, je nutno vycházet z toho, že smyslem a účelem tohoto ustanovení je v prvé řadě také ochrana původního vlastníka, a to především vzhledem k možné námitce vydržení. Ustanovení § 23 chrání tedy právo každého vlastnit majetek potud, že se mu náhrady dostane v každém případě, i když nikoliv vždy cestou naturální restituce. Ve smyslu ustanovení § 23 zák. č. 182/1993 Sb. je stanoviskem pléna senát v dalším řízení vázán.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatelů v této věci je zcela shodná z hlediska své obsahové náplně s podstatou ústavních stížností ve vztahu, k nimž zaujalo plénum Ústavního soudu shora citované stanovisko, je návrh stěžovatelky uplatněný formou ústavní stížnosti nutno považovat za zjevně neopodstatněný. Sdělení Katastrálního úřadu P., jímž odmítl provést záznam v katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatelů na základě pravomocného soudního rozhodnutí podle zák. č. 119/1990 Sb., je v souladu s ustanovením § 8 odst. 2 zák. č. 265/1992 Sb. Uvedeným postupem neporušil Katastrální úřad P. čl. 4 odst. 4 Listiny. S poukazem na shora uvedené proto Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. listopadu 1997
JUDr. Vladimír Klokočka. DrSc. soudce Ústavního soudu