I. ÚS 139/11

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že Okresní soud v Liberci porušil jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2, ve spojení s čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 1, 2, 3 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod s tím, že prováděl důkazy odposlechy ve dnech 19., 20. a 22. 10. 2010 a dne 9. 12. 2010, aniž by měl k tomu zákonné oprávnění podle § 88 odst. 6 TrŘ. Dále požadoval, aby Ústavní soud Okresnímu soudu v Liberci uložil nepokračovat v uvedeném porušování základních práv a svobod stěžovatele a obnovil stav před tímto porušením a aby nezákonně pořízené záznamy odposlechů a prostorového zvukového sledování nebyly použity v hlavním líčení jako důkaz.

V ústavní stížnosti uvedl, že je na základě obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci obžalován ze spáchání trestných činů přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 3 písm. b) TrZ, trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) TrZ, trestného činu porušování služebních povinností podle § 288 odst. 2 TrZ, trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 TrZ a trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 věta druhá TrZ.

V předmětné trestní věci proběhlo ve dnech 19., 20. a 22. října 2010 hlavní líčení, při němž byly prováděny důkazy odposlechy a záznamy o telekomunikačním zařízení, které byly pořízeny na základě Příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, vydaného Krajským soudem v Ústí nad Labem. Stěžovatel je přesvědčen o nezákonnosti pořízených záznamů z odposlechu a zvukového prostorového sledování, proto vznesl u hlavního líčení námitku nezákonnosti uvedených důkazů; soud se však touto námitkou nezabýval.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost přípustná. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je jedním z důvodů nepřípustnosti okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, snaží se své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci snižovat na minimum. Ústavní soud je oprávněn rozhodnutí těchto orgánů přezkoumávat pouze v případě, že byly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci.

Vzhledem k výše uvedenému nelze než uzavřít, že podaná ústavní stížnost je návrhem nepřípustným. Směřuje totiž proti postupu Okresního soudu v Liberci při provádění důkazů v hlavním líčení. V dané věci zřejmě nebylo dosud rozhodnuto ani v prvním stupni, natož aby se jednalo o rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Stěžovatel tak napadá pouze procesní postup okresního soudu v hlavním líčení. Rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, může být v dané věci konečný rozsudek v dané trestní věci. Stěžovatel má v rukou ještě celou řadu prostředků, jimiž se může bránit v průběhu celého trestního řízení. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to nepřípustný zásah do trestního řízení před obecnými soudy, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty i s výše citovaným ustanovením zákona o Ústavním soudu. S ohledem na tyto závěry soudce zpravodaj odmítl podaný návrh jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 2011

František Duchoň, v. r. soudce Ústavního soudu