Odůvodnění
Svým podáním ze dne 14. 5. 1996 uplatnil stěžovatel návrh ústavní stížnosti, požadující zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 5. 1996, sp. zn. 2 Tvno 11/96, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 1996, sp. zn. 1 Ntv 2/96. Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byla vazba stěžovatele prodloužena podle § 71 odst. 3 tr. ř. do 30. 6. 1996 s tím, že u stěžovatele trvají důvody vazby podle § 67 písm. a) a c) tr. řádu. Nejvyšší soud CR stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutími obou soudů byla porušena jeho základní lidská práva a svobody, konkrétně právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 2, 4 téže Listiny.
Stěžovatel současně uvedl, že ve své ústavní stížnosti ze dne 16. 1. 1996, vedené pod sp. zn. II. ÚS 20/96, se domáhal zrušení předchozích rozhodnutí obou soudů v téže věci ze dne 21. 11. 1995, sp. zn. 9 Ntv 11/95, a ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. 2 Tvno 5/95, a poukázal na to, že námitky tam uvedené lze 1
ÚS 139/96
vztáhnout podle jeho přesvědčení na rozhodnutí napadené ústavní stížností ze dne 14. 5. 1996 s výjimkou týkající se § 67 písm. b) tr. řádu, protože tento vazební důvod podle rozhodnutí obou soudů již v současné době není dán.
Porušení svých základních práv a svobod spatřuje stěžovatel jednak v nezákonné konstrukci vazebních důvodů podle § 67 písm. a) a c) tr. řádu, v posuzování vazebních důvodů v rozporu se zásadou presumpce neviny a v okolnosti, že státní orgán se v důsledku svého rozhodnutí nevypořádává s námitkami stěžovatele proti nezákonné konstrukci podmínky v § 71 odst. 3 tr. řádu, týkající se obtížnosti věci nebo jiných závažných důvodů, pro které nebylo možno skončit trestní stíhání ve dvouleté lhůtě, a dále stanovisko, že v případě propuštění obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. V podrobnostech odkazuje stěžovatel rovněž na svou ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. II. ÚS 20/96 u Ústavního soudu.
Soudce zpravodaj po přezkoumání návrhu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obou soudů musel konstatovat, že Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřezkoumává rozhodnutí obecných soudů, pokud napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo a svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky.
Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a podle čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR rozhoduje mimo jiné o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím či jiným zásahům veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod.
V tomto konkrétním případě soudce zpravodaj zjistil, že předchozí ústavní stížnost stěžovatele v téže věci, vedená u Ústavního soudu ČR pod sp. zn. II. ÚS 20/96, byla usnesením ze dne 28. 8. 1996 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Těžiště této předchozí ústavní stížnosti stejně jako ústavní stížnosti současně projednávané, spočívá v námitce, že nebyly splněny podmínky ustanovení § 71 odst. 3 věta druhá tr. řádu, mezi které patří i splnění existence některého z vazebních důvodů uvedených v § 67 tr. řádu. Ústavní soud však konstatoval, že zde byly splněny podmínky ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu, protože v daném případě hrozba vysokým trestem měla podklad v usnesení o vznesení obvinění ze dne 19. 10. 1990 dle tehdy platného § 163 odst. 1 tr. řádu z tzv. kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, a to loupeže podle § 234 odst. 1 a 3 tr. zákona, jejímž znakem je okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. výše škody. Tato hrozba je spojena tedy vždy se skutkovou podstatou trestného činu, o který se jedná, a zejména s okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, kterou je výše škody i recidiva. Ústavní soud dále konstatoval, že zde byly splněny i podmínky ustanovení § 71 odst. 3 tr. řádu, že podmínkou pro další trvání vazby je obtížnost věci nebo jiné závažné důvody, 2
ÚS 139/96
pro které nebylo možno trestní stíhání skončit ve lhůtě dvou let. Obtížností je rozumět vše, co je spojeno s účelem trestního řízení (§ 1 tr. řádu) při respektování všech zákonných práv obviněného (§ 33 a násl. tr. řádu), přičemž složitost byla v tomto případě, jak vyplývá ze spisu, dána všemi hledisky, která bylo třeba vyšetřovat. V kontextu obsahu všech rozhodnutí obou soudů vyjádřil Ústavní soud i přesvědčení, že byl naplněn i zákonný požadavek hrozby, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, jak je má na mysli § 71 odst. 3 věta druhá tr. řádu.
Soudce zpravodaj dospěl k závěru, že podrobný rozbor a právní hodnocení provedená Ústavním soudem v souvislosti s ústavní stížností stěžovatele, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 20/96, dopadá stejnou měrou i na tuto ústavní stížnost, sp. zn. I. ÚS 139/96. Zákonné požadavky § 71 tr. řádu byly splněny a nedošlo proto k porušení základních práv a svobod, jak se stěžovatel domníval, když se odvolával na některá ustanovení čl. 8, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, jak jsou uvedena výše. Proto nezbylo než návrh ústavní stížnosti usnesením podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 1996 JUDr. Vladimír P a u 1 soudce zpravodaj 3