Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou se sídlem [adresa] proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 8. 2009, čj. 20 P 87/2006 - 261, a rozsudku Městského soudu v Praze zde dne 17. 2. 2010, čj. 23 Co 15/2010 - 327, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozsudků, vydaných v řízení o zvýšení výživného, změně styku a výchovy jeho nezletilého syna. Podle stěžovatele zmíněnými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 32 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. V řízení měla být dále porušena zákonná práva a zájem nezletilého dítěte ve smyslu zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen "zákon o rodině"), ve znění pozdějších předpisů, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem soudů při určení výše výživného a rozhodování o jeho návrhu na změnu úpravy styku a změny výchovy u nezletilého syna. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozebral podrobnosti realizace styku s nezletilým a polemizuje s hodnocením provedených důkazů ze strany obecných soudů. Nesouhlasí s jejich závěry a odůvodnění napadených rozsudků podrobil kritice, v níž vznesl tytéž argumenty, které již uplatnil v předchozích stadiích řízení. Obecným soudům dále vytýká nesprávnou interpretaci a aplikaci zákona o rodině a Úmluvy o právech dítěte, v důsledku čehož mělo dojít k porušení jeho výše uvedených základních práv.
III. Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozsudků Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o jejich ústavní konformitě. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a jeho úkolem tedy není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného normami ústavního pořádku. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v § 96 zákona o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není žádnou další superrevizní instancí v systému obecných soudů, která by snad měla napravovat stěžovatelem tvrzené pochybení, tedy přepočítávat výši výživného, stanoveného obecnými soudy pro jeho nezletilého syna. Obdobné platí i pro rozhodování obecných soudů o úpravě styku a výchovy nezletilých dětí ve vztahu k jejich rodičům. Ústavní soud se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V předmětné věci k takovému pochybení nedošlo. Podle názoru Ústavního soudu soudy obou stupňů provedly všechny nezbytné důkazy, náležitě je zhodnotily ve smyslu § 132 OSŘ a na jejich základě učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Pokud rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti. Stěžovatelovo tvrzení, že právní závěry soudů obou stupňů jsou v naprostém nesouladu se skutečným stavem věci, neshledal Ústavní soud důvodným. Soud prvního stupně i soud odvolací při rozhodování ve věci postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině a občanského soudního řádu. Své závěry řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily. Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozsudky došlo k porušení stěžovatelových základních práv. Není účelné opakovaně reagovat na všechny argumenty v ústavní stížnosti uvedené, za situace, kdy se jimi obecné soudy již podrobně zabývaly. Ústavní soud tedy v dalším odkazuje na odůvodnění napadených rozsudků. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2010
Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu