I. ÚS 14/01

Odůvodnění

Ve své ústavní stížnosti, podané Ústavnímu soudu v zákonem stanovené lhůtě, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, v záhlaví tohoto usnesení citovaného, jímž bylo dle ustanovení § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítnuto její odvolání do rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 2. 9. 1997, čj. 9 C 90/92 - 82, kterým byla zamítnuta její žaloba proti žalované straně obci Javorník o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. Dále stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Šumperku, aby nepokračoval v průtazích ve věci vedené pod sp. zn. 9 C 90/92 a neprodleně předložil podané odvolání, spolu se spisem, Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, k dalšímu řízení. Má za to, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 9 C 90/92, Ústavní soud zjistil, že jeho rozsudek ze dne 2. 9. 1997 obsahuje správné poučení o možnosti odvolání a odvolací soud ve svém usnesení ze dne 21. 6. 2000 dospěl k závěru, že tehdejší právní zástupce stěžovatelky, když podal odvolání do prvostupňového rozsudku dne 24. 11. 1997, tak učinil po uplynutí zákonem stanovené patnáctidenní lhůty, a tedy opožděně, když poslední den k podání odvolání připadl na den 21. 11. 1997.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jsou oprávněny podat fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla fyzická nebo právnická osoba účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

V rámci projednávání předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že v daném případě nic nenasvědčuje tomu, že by krajským soudem, v jeho napadeném usnesení, nebyly respektovány zásady, týkající se práva na soudní ochranu, obsažené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, namítané stěžovatelkou.

Ústavní soud přisvědčil správnosti závěrů krajského soudu (který, dříve než začal přezkoumávat správnost odvoláním napadeného rozsudku prvního stupně, zjišťoval, zda se jedná o odvolání včas podané!), vysloveného v jeho usnesení ze dne 21. 6. 2000 v tom, že v tomto konkrétním případě právní účinky doručení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. 9. 1997 nastaly dne 6. 11. 1997, který byl dnem pracovním (čtvrtek), na který připadl konec třídenní lhůty počítané ode dne uložení rozsudku u pošty (§ 47 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), když v daném případě není sporu o tom, že advokát žalobkyně - stěžovatelky - nepověřil jinou osobu k přijímání zásilek. Za těchto okolností je pro počátek běhu patnáctidenní lhůty k podání odvolání rozhodný den 7. 11. 1997, následující po dni, kdy nastala zákonná fikce doručení rozsudku právnímu zástupci žalobkyně - stěžovatelky. Poslední den k podání odvolání připadl tedy na den 21. 11. 1997. Pro běh lhůty k podání odvolání je zcela nerozhodné, že advokát převzal rozsudek do vlastních rukou až dne 10. 11. 1997. Tato okolnost závěr o doručení rozsudku ke dni 6. 11. 1997 zvrátit nemůže. Jestliže odvolání pak bylo podáno osobně u soudu až dne 24. 11. 1997, bylo tak učiněno po uplynutí patnáctidenní zákonné lhůty, tedy opožděně. Ústavní soud má za to, že Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, když ve svém usnesení ze dne 21. 6. 2000 odvolání žalobkyně - stěžovatelky jako opožděné odmítl, rozhodl tak v souladu s příslušným ustanovením občanského soudního řádu.

Z těchto důvodů, kdy Ústavní soud nemohl učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek, Ústavnímu soudu nezbylo než stížnost považovat za návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2001 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu