I. ÚS 140/96

Odůvodnění

napadeného rozsudku argumentoval pojmy "vydání nemovitosti", "nelze vydat" atd. Tyto pojmy se totiž údajně vztahují na případy, kdy nemovitosti přešly na stát nebo jinou právnickou osobu (§ 6 zákona o půdě), což se však v souzené věci nestalo, neboť zde stěžovateli jeho vlastnické právo nikdo neodňal.

Stěžovatel konečně prohlásil, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

Ústavní soud shledal, že původní ústavní stížnost vykazovala některé vady a vyzval proto stěžovatele k jejich odstranění. Z přípisu notářky JUDr. D. N. ze dne 13. 9. 1996 zjistil, že dne 9. 5. 1996 stěžovatel V. D. zemřel. Z usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 12. 1997, č.j. D 1001/96-55, vyplývá, že dědičkami stěžovatele ze zákona jsou M. D. (manželka), I. D. (dcera) a M. V. (dcera), které dědictví neodmítly. Protože všechny tři právní nástupkyně zemřelého stěžovatele Ústavnímu soudu sdělily, že hodlají v řízení o ústavní stížnosti pokračovat a vady ústavní stížnosti byly odstraněny, usoudil Ústavní soud, že podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Hradci Králové, Okresní soud v Pardubicích a vedlejší účastník řízení Národní hřebčín K. n. L., s.p.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku, navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a prohlásil, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

Okresní soud v Pardubicích se rovněž plně odvolal na odůvodnění svého rozsudku a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Národní hřebčín K. n. L., s.p., se jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i s právním posouzením této věci obecnými soudy. Vedlejší účastník se dále domnívá, že by ústavní stížnost měla být jako nepřípustná ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta, neboť stěžovatel nepodal dovolání, takže nesplnil podmínku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Navíc se stěžovatel údajně domáhá pouze přezkoumání postupu obecných soudů a přisuzuje tak Ústavnímu soudu roli třetí procesní instance. Ze všech uvedených důvodů navrhl vedlejší účastník zamítnutí, popř. odmítnutí ústavní stížnosti a Ústavnímu soudu sdělil, že na ústním jednání netrvá.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval návrhem na odmítnutí ústavní stížnosti pro její údajnou nepřípustnost, neboť podle názoru vedlejšího účastníka stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, jestliže v souzené věci nepodal dovolání. Ze spisu však nelze dovodit, že by byly dány podmínky přípustnosti dovolání a vedlejší účastník svůj návrh v tomto směru nijak nezdůvodnil. Proto Ústavní soud ústavní stížnost neodmítl.

Po věcné stránce dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 90 a v čl. 95 Ústavy ČR.

Čl. 11 Listiny zaručuje, že každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu (odst. 1). Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy (odst. 3). Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu (odst. 4).

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Podle čl. 90 Ústavy ČR soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 95 Ústavy ČR je soudce při rozhodování vázán zákonem.

Ústavní soud v prvé řadě dospívá k závěru, že napadeným rozsudkem stěžovatelovo základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny porušeno nebylo. V soudním řízení nebylo nijak zpochybněno jeho vlastnictví k předmětným nemovitostem a jeho vlastnické právo nebylo porušeno ani tím, že mu soud nepřiznal náhradu za znehodnocené nemovitosti, neboť nelze zaměňovat základní právo vlastnit majetek s "právem" na úspěch v soudním řízení, které náš právní řád nezná. Stěžovatelovo tvrzení ohledně údajného porušení čl. 11 Listiny je proto neopodstatněné.

Stěžovatel se rovněž dopouští omylu, pokud považuje ustanovení čl. 90 a 95 Ústavy ČR za předpis, který principiálně upravuje otázky základních práv a svobod. S ohledem na jejich systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že uvedené články v podstatě garantují především zásadní principy činnosti soudní moci. Ústavnímu soudu proto nepřísluší ani hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu lze uvedených článků stěží dovolávat.

Stěžovatel konečně namítal i porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jenž je součástí komplexnějšího práva na spravedlivý proces. Stěžovatel zejména uvedl, že obecné soudy nesprávně vyložily ustanovení § 23 zákona o půdě, pokud okresní soud došel k závěru, že uvedený předpis se vztahuje pouze na případy, kdy povinná osoba vrátila nemovitosti původnímu vlastníkovi až po účinnosti zákona o půdě a jestliže krajský soud tento názor doplnil o tvrzení, že citované ustanovení je nutno chápat v kontextu s ustanovením § 14 citovaného zákona, z čehož dovodil, že právo na náhradu za znehodnocení nenáleží tomu, komu byly nemovitosti vydány jinak než podle zákona o půdě.

Ústavní soud i v této věci respektoval skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení základních práv nebo svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. V souzené věci však Ústavní soud shledal, že interpretací a zejména aplikací citovaných ustanovení zákona o půdě obecnými soudy stěžovatelovo právo na spravedlivý proces porušeno bylo.

V prvé řadě totiž obecné soudy nesprávně interpretovaly § 23 zákona o půdě. Toto ustanovení představuje speciální normu, zaručující právo na náhradu podle ustanovení § 14 a § 16 zákona o půdě i vlastníkovi obytné nebo hospodářské budovy, která byla odstraněna nebo znehodnocena v době užívání organizací podle zvláštních předpisů. Podle odst. 2 citovaného ustanovení (§ 23) je v těchto případech povinnou osobou k poskytnutí náhrad právnická osoba, která budovu užívá nebo ji naposledy užívala před jejím odstraněním, opuštěním nebo vrácením vlastníkovi. Citovaný odstavec byl do zákona o půdě zařazen zákonem č. 183/1993 Sb., přičemž zmíněná novelizace zjevně sledovala záměr poskytnout právo na náhradu vlastníkovi i v případech, kdy ještě před 24. 6. 1991 (tedy před účinností zákona o půdě) došlo ze strany dosavadních uživatelských organizací k vrácení jejich staveb vlastníkovi, aniž mu byla poskytnuta náhrada za jejich znehodnocení. V této souvislosti proto nelze souhlasit s argumentací obecných soudů, že právo na náhradu za znehodnocení nenáleží tomu, komu byly nemovitosti vydány dříve než zákon o půdě nabyl účinnosti.

Jak stěžovatel správně uvádí v ústavní stížnosti, jeho vlastnické právo k předmětným nemovitostem nebylo nikdy zpochybněno a má tedy nárok i na náhradu za jejich znehodnocení, ke kterému došlo v době, kdy k nim měla užívací právo jiná právnická osoba. Rovněž z dikce zákona je zřejmé, že povinnou osobou je v tomto případě ta právnická osoba, která "budovu ... naposledy užívala před jejím ... vrácením vlastníkovi", tj. v případě souzené věci Státní plemenářský ústav v K. n. L., resp. jeho právní nástupce.

Pokud krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku argumentoval úpravou v § 14 zákona o půdě, z níž dovodil, že právo na náhradu za znehodnocení nenáleží tomu, komu byly nemovitosti vydány jinak než podle zákona o půdě, postupoval příliš formalisticky. V souzené věci totiž stěžovatel na příslušnou náhradu podle ust. § 23 odst. 1 nárok měl a odkaz v tomto ustanovení na § 14 a § 16 zákona o půdě je nutno chápat tak, že ustanovení § 14 a § 16 upravují zejména bližší podmínky realizace § 23. Jinými slovy, z ustanovení § 23 zákona o půdě lze dovodit, že právo na náhradu za znehodnocení má vlastník nemovitosti, která byla znehodnocena v době užívání organizací podle zvláštních předpisů, a to nezávisle na tom, zda k vydání nemovitosti došlo před účinností zákona o půdě či po jeho účinnosti.

Ústavní soud proto závěrem konstatuje, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, vyplývající zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 1996, č.j. 16 Co 481/95-47, zrušil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. února 1998