Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky), a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele E. A. M., t. č. v předběžné vazbě ve Věznici Praha 4 - Pankrác, právně zastoupeného Mgr. Alešem Pišingerem, advokátem, sídlem [adresa] Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2026 č. j. 14 To 14/2026-174 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2026 č. j. Nt 423/2025-162, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 17. 2. 2026 č. j. Nt 423/2025-162 bylo rozhodnuto, že podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spojených států amerických (dále jen "USA") na základě žádosti Ministerstva spravedlnosti USA a obžaloby Okrskového soudu USA pro Centrální okrsek státu Kalifornie pro trestný čin podvodu s použitím elektronických komunikací, trestný čin krádeže identity s přitěžujícími okolnostmi a trestný čin praní špinavých peněz spočívající v jednání popsaném v obžalobě Okrskového soudu USA pro Centrální okrsek státu Kalifornie.
3. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 17. 3. 2026 č. j. 14 To 14/2026-174 byla zamítnuta stížnost stěžovatele.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu, ve kterém je uvedeno, že městský soud učinil závěr o promlčecí době u jednoho z trestných činů na základě listiny, kterou neprovedl jako důkaz. To je dle stěžovatele flagrantním porušením jeho práv, neboť se k předmětnému důkazu nemohl vyjádřit. Vrchní soud měl proto rozhodnutí městského soudu zrušit. K otázce promlčení stěžovatel také tvrdí, že obecné soudy nekriticky převzaly tvrzení asistentky státního zástupce USA bez toho, aby objektivně ověřily aktuální znění aplikovaných hmotněprávních předpisů. Stěžovatel dále namítá, že se obecné soudy nevypořádaly dostatečným způsobem s námitkou hrozby extrémně disproporčního trestu. Obecné soudy také zcela rezignovaly na řádné provedení testu proporcionality ve vztahu k zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele. Rovněž navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Vydání k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do cizího státu, má-li k němu dojít proti vůli osoby, která má být vydána, představuje vždy významný zásah do základních práv a svobod. Vydávaný je za tímto účelem zbaven osobní svobody (čl. 8 odst. 1 Listiny), a to s možnými nezanedbatelnými dopady do všech sfér jeho života (nález ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1015/14). Stěžejní záruka, že vydáním nedojde k porušení základních práv a svobod vydávaného spočívá v rozhodování soudu o tom, zda je vydání přípustné (nález ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 665/11). Dotčená osoba má v soudní fázi extradičního řízení právo vyjádřit se k otázce přípustnosti jejího vydání, jakož i navrhovat důkazy tuto přípustnost zpochybňující. Uplatní se zde zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 6 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny (nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06).
7. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že se soudy důkladně zabývaly podrobně splněním extradičních podmínek. Městský soud postupně u všech překážek zakotvujících nepřípustnost vydání osoby do cizího státu dle § 91 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci vysvětlil, že nejsou dány a vydání stěžovatele do USA je tedy přípustné. Vrchní soud se následně důsledně zabýval námitkami stěžovatele a obsáhle vysvětlil, proč se s nimi neztotožnil. Ústavní soud nesouhlasí s argumentací stěžovatele, že vrchní soud měl zrušit usnesení městského soudu, když zjistil, že tento neprovedl důkaz, ze kterého vyšel při zkoumání možného promlčení jednoho z trestných činů, pro které je stěžovatel stíhán. Z napadeného usnesení vrchního soudu vyplývá, že sice konstatoval, že městský soud neprovedl důkaz, o který se opíral jeho závěr, že u trestného činu podvodu s použitím elektronických komunikací právní úprava USA stanoví promlčecí dobu na 10 let, nicméně současně vrchní soud uvedl, že z provedených důkazů, ke kterým měl stěžovatel možnost se vyjádřit, plyne bezpochyby závěr o tom, že trestní stíhání stěžovatele dosud nebylo promlčeno. Ke zrušení rozhodnutí městského soudu tak nebyl dán důvod. A souhlasit nelze ani s námitkou, že obecné soudy pouze převzaly tvrzení orgánů USA stran nepromlčení trestné činnosti, aniž by ověřily aktuální znění předpisů. Opětovně lze odkázat na usnesení vrchního soudu, který velmi pečlivě v bodě 7. vysvětluje právní úpravu USA vztahující se k otázce promlčení. Vypořádána byla taktéž námitka stěžovatele týkající se hrozby vysokého trestu, kterou vrchní soud posoudil jako spekulativní, s čímž lze souhlasit. Pokud jde o namítané neprovedení testu proporcionality, konstatuje Ústavní soud, že především vrchní soud si byl vědom námitek stěžovatele týkajících se znemožnění péče o jeho dceru v případě vydání do USA. Vysvětlil přitom, že v době zadržení se stěžovatel zdržoval na hotelu, opakovaně cestoval do zahraničí, a zjevně tedy nebyl pečující osobou, na kterou by jeho dcera byla odkázána. Námitka vztahující se k péči o dceru a rodinnému životu tak byla vrchním soudem vyhodnocena jako nedůvodná, s čímž lze rovněž souhlasit. Je zjevné, že obecné soudy se možným tvrzeným narušením rodinného života stěžovatele zabývaly a vyhodnotily argumenty stěžovatele v kontextu zjištěných skutečností. Nebyly přitom povinny provést doslovně test proporcionality, jak jej známe z judikatury. Podstatné je, že neignorovaly námitky stěžovatele a řádně je vypořádaly.
8. Ústavní soud tedy uzavírá, že závěry obecných soudů jsou logické a založené na důkazech provedených v řízení. Z napadených rozhodnutí nelze dovodit, že by soudy postupovaly svévolně. Naopak, dostatečně zohlednily veškeré relevantní skutečnosti a vypořádaly všechny námitky stěžovatele. Vzhledem k tomu neshledal Ústavní soud, že by obecné soudy svým postupem jakkoli zasáhly do základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
9. Jelikož Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti neprodleně, z důvodu procesní ekonomie již samostatně nerozhodoval o stěžovatelem uplatněném návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu