Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti České republiky, Okresního soudu ve Zlíně se sídlem [adresa] zastoupené předsedou soudu Mgr. Petrem Hanáčkem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020 č. j. 28 Cdo 422/2019-1139, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 a čl. 96 odst. 2 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 16. 7. 2018 č. j. 60 Co 169/2018-1072 a opravné usnesení téhož soudu ze dne 27. 8. 2018 č. j. 60 Co 169/2018-1086 a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. V projednávaném případě je evidentní, že ve věci stěžovatelky dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, neboť usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, ústavní stížnost je tudíž předčasná. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje, neboť k ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv má, resp. bude mít k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčena, že k tomu má důvody. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. soudce zpravodaj