I. ÚS 143/11: Určení výše bezdůvodného obohacení z užívání prostor s ohledem na skutečný důvod jejich užívání

Odůvodnění

1. První stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K věci uvedl, že žalobci se vůči němu a vůči druhému stěžovateli žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") domáhali vydání bezdůvodného obohacení za užívání souboru místností, které stěžovatelé užívali jako ateliér, a to na základě hospodářské smlouvy uzavřené s původním vlastníkem nemovitosti a právním předchůdcem žalobců. Vyklizení ateliéru bylo předmětem soudního sporu, stěžovateli byla pravomocně uložena povinnost ateliér vyklidit a stěžovatel tuto povinnost splnil. Obvodní soud nároku žalobců z větší části vyhověl, vyšel ze zjištění, že hospodářská smlouva je absolutně neplatná a výši bezdůvodného obohacení určil podle znaleckého posudku, při jehož zpracování vycházel znalec z toho, že jde o byt. Stěžovatel podal proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, v němž namítal, že to byli žalobci a jejich právní předchůdci, kteří pochybili, když založili protiprávní vztah a udržovali jej, a nyní se snaží získat prospěch ze svého protiprávního jednání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil rozsudek obvodního soudu, dovolání proti němu Nejvyšší soud odmítl. Podle stěžovatele bylo jednou z klíčových věcí pro správné rozhodnutí určení charakteru předmětných prostor, přičemž soudy vycházely z toho, že jde o byt; tuto skutečnost potvrzuje i kolaudační rozhodnutí z roku 1923. Přitom však předmětné prostory mu byly přiděleny rozhodnutím správního orgánu k užívání jako nebytové prostory a na základě tohoto rozhodnutí s ním byla uzavřena hospodářská smlouva (s právním předchůdcem vedlejších účastníků), stěžovatel neměl jakoukoliv možnost ovlivnit obsah této smlouvy. Užívané nebytové prostory byly stále považovány za nebytové, což mělo i podstatný dopad na práva a povinnosti stěžovatele v průběhu transformace družstev podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů. V navazujících soudních řízeních dosáhli vedlejší účastníci toho, že byla hospodářská smlouva prohlášena za neplatnou, čímž získali prospěch na protiprávním stavu, který nastal v důsledku jednání jejich právního předchůdce. Při určení výše bezdůvodného obohacení pak soudy vycházely z toho, že předmětné prostory jsou bytem [adresa] jako výše nájemného bytu v místě a čase obvyklého, které je vyšší než nájemné za nebytový prostor. Dále stěžovatel odkazuje na některá rozhodnutí Ústavního soudu týkající se zásady, podle níž nikdo nesmí mít prospěch z vlastního protiprávního jednání, a návazně porušení práva na spravedlivý proces. Z uvedených důvodů první stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

2. Ústavní stížnost prvního stěžovatele byla vedena pod sp. zn. I. ÚS 143/11.

3. Druhý stěžovatel napadl samostatnou ústavní stížností rozsudky městského soudu a obvodního soudu s návrhem na jejich zrušení. V podání představil svůj pohled na nárok uplatněný vedlejšími účastníky, podle něhož ho vedlejší účastníci zcela zlovolně a alibisticky označili za žalovaného, a to pouze za účelem "vytvoření" dalšího solidárního dlužnického subjektu. Připomenul, že předmětné prostory byly prvnímu stěžovateli přiděleny správním rozhodnutím, a to jako prostory nebytové, následně byla uzavřena hospodářská smlouva, podle níž byl uživatelem pouze první stěžovatel. On sám se účastnil finančně na opravách těchto prostor a první stěžovatel mu protislužbou umožnil tyto prostory též užívat, přičemž je nárazově užíval jen do druhé poloviny devadesátých let, a protože relevantním obdobím je doba 10. 4. 1999 až 11. 3. 2005, on sám se v této době nijak bezdůvodně neobohatil. Protože nebyly provedeny či správně zhodnoceny důkazy prokazující absenci jeho pasivní legitimace, tvrdí, že došlo k porušení principu rovnosti účastníků. Tento princip byl podle něj porušen i postupem soudu při hodnocení znaleckého posudku o výši bezdůvodného obohacení. Ústavní stížnost podává druhý stěžovatel s tvrzením, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny a čl. 82 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zejména pak právo na rozhodnutí nestranným soudem a právo na rovné postavení účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny. V další části návrhu pak druhý stěžovatel podrobně konkretizuje svoje tvrzení o porušení jeho základních práv, zejména s důrazem na okolnost, že předmětné prostory neužíval, a na zjištění výše bezdůvodného obohacení (vypracování znaleckého posudku bez provedení místního šetření).

4. Ústavní stížnost druhého stěžovatele byla vedena pod sp. zn. IV. ÚS 179/11.

5. Po zjištění, že obě ústavní stížnosti brojí proti totožným meritorním rozhodnutím, vydal Ústavní soud dne 28. 6. 2011 usnesení sp. zn. I. ÚS 143/11, IV. ÚS 179/11, kterým řízení o obou stížnostech spojil, a rozhodl, že ústavní stížnosti budou nadále vedeny pod sp. zn. I. ÚS 143/11.

6. Relevantní znění příslušných článků Ústavy, Listiny a Úmluvy upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:

Ustanovení čl. 82 Ústavy:

(1) Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.

(2) Soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu; výjimky vyplývající zejména z kárné odpovědnosti stanoví zákon.

(3) Funkce soudce není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu ani s jakoukoli funkcí ve veřejné správě; zákon stanoví, se kterými dalšími činnostmi je výkon soudcovské funkce neslučitelný.

Ustanovení čl. 96 Ústavy:

(1) Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.

(2) Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.

Ustanovení čl. 36 Listiny:

(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

Ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny:

Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

7. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků.

8. Nejvyšší soud připomenul, že jeho usnesením bylo odmítnuto dovolání pro nepřípustnost, protože odvoláním (správně má být "dovoláním") napadený rozsudek městského soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným, a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Dále doplnil, že v dané věci jde o závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení, že odpovědnost za bezdůvodné obohacení je objektivního charakteru (pozn.: Ústavní soud připomíná, že závazkový vztah vznikající z bezdůvodného obohacení není odpovědnostním právním vztahem) a protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění nepatří k předpokladům vzniku tohoto závazkového vztahu, rozhodující je pouze to, že stav obohacení vznikl; z tohoto důvodu není tvrzení stěžovatele, že ke vzniku zjištěného protiprávního stavu přispěl i právní předchůdce žalobce, relevantní. Porušení práva na spravedlivý proces neshledává ani v postupu soudů nižších stupňů při určení rozsahu bezdůvodného obohacení. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl.

9. Městský soud plně odkázal na svůj rozsudek a dodal, že je plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Má za to, že nedošlo k porušení žádného práva zajištěného Listinou, a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

10. Obvodní soud také plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a ztotožnil se s argumentací uvedenou v rozhodnutích soudů vyšších stupňů; pokud jde o napadený postup při vypracování znaleckého posudku, odkázal na výpověď znalce. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti do vyjádření nezařadil.

11. Z osob, které v řízení před obecnými soudy vystupovaly v pozici žalobců a v řízení o ústavní stížnosti by přicházely v úvahu jako vedlejší účastníci, tj. Ing. M. B., A. A., P. V., A. F. a K. B., reagovaly na výzvu k vyjádření první tři z nich, kdy samostatnými podáními sdělily soudu, že se nehodlají vzdát postavení vedlejšího účastníka a že nesouhlasí s upuštěním od případného ústního jednání (druhá a třetí osoba sdělily, že podle vyjádření advokáta, který je bude zastupovat, JUDr. I. P. tak nemusí činit prostřednictvím právního zástupce). Ve výzvě k vyjádření byly tyto osoby výslovně upozorněny na nutnost právního zastoupení, protože tomuto požadavku nevyhověly a řídily se zjevně nesprávným poučením advokáta, Ústavní soud k jejich stanovisku nepřihlédl. Čtvrtá a pátá osoba na výzvu k vyjádření nereagovaly.

12. Vyjádření účastníků zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovatelům, kteří následně využili svého práva k replice. První z nich stručně připomenul, že účastníci především odkazují na své rozsudky, resp. na jejich odůvodnění, dodal, že mu je známa judikatura Nejvyššího soudu ohledně objektivního charakteru bezdůvodného obohacení, a připomenul (s odkazem na dva nálezy Ústavního soudu) povinnost soudů pokusit se o nalezení spravedlivého řešení sporu a posuzovat individuální okolnosti též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 obč. zákoníku. Podle druhého stěžovatele je pro vyjádření účastníků příznačná zatvrzelost, s níž setrvávají na původních závěrech a nevěnují se patřičně obsahu ústavní stížnosti. Oba stěžovatelé setrvali na svých ústavních stížnostech.

13. V průběhu řízení o ústavní stížnosti zemřel druhý ze stěžovatelů, čímž ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Po posouzení, zda může být pokračováno v řízení s jeho právními nástupci, rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014 č. j. I. ÚS 143/11-54, že v řízení bude pokračováno s jeho dědičkami, a to V. K., A. Š. a J. V.. Právní nástupkyně stěžovatele udělily plnou moc k zastupování v řízení o ústavní stížnosti JUDr. F. S..

14. Ze spisu obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastníci, resp. u některých jejich právní předchůdci, (původně 4 samostatnými žalobami podanými v roce 2011, posléze spojenými do společného řízení) se vůči stěžovatelům domáhali zaplacení specifikované finanční částky za užívání místností tvořících společné části domu, jehož jsou spoluvlastníky ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů). Svůj nárok klasifikovali užíváním místností bez právního důvodu, tj. žalovali z titulu bezdůvodného obohacení stěžovatelů, a v průběhu řízení opakovaně upřesňovali jeho výši. Obvodní soud ustanovil znalce, jemuž uložil určit výši obvyklého měsíčního nájemného za užívání místností (bytu) situovaného v suterénu předmětného domu. Znalec vypracoval znalecký posudek, ve kterém připomenul, že podle předložených dokladů vznikají pochybnosti o účelu užívání místností (podle nájemních smluv jako sklad, nebytový prostor), a zdůraznil, že není oprávněn řešit právní záležitosti, proto vychází ze zadání soudu, který zřejmě vycházel ze skutečnosti, že došlo ke změně užívání z nebytových prosto na byt, ale že k těmto úvahám on sám nemá potřebné podklady. Přílohou znaleckého posudku je i hospodářská smlouva z roku 1980, kterou LBD v Praze přenechalo J. K. do dočasného užívání nebytové místnosti, jež měly být užívány jako sklad. Po obsáhlém dokazování vydal obvodní soud dne 23. 9. 2009 rozsudek č. j. 13 C 85/2001-263, kterým uložil stěžovatelům povinnost solidárně zaplatit jednotlivým vedlejším účastníkům konkrétní částky, žalobu částečně zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud vzal za prokázané, že stěžovatelé užívali bez právního důvodu původní domovnický byt v suterénu domu, a to podle kolaudačního rozhodnutí z roku 1923 a tento stav vzal za rozhodný pro posouzení povahy předmětných prostor, tudíž se na úkor vedlejších účastníků bezdůvodně obohatili, a při určení výše bezdůvodného obohacení soud vycházel ze znaleckého posudku. Každý ze stěžovatelů podal proti prvostupňovému rozsudku odvolání (resp. proti některým z výroků), v nichž zejména brojili proti určení povahy užívaných místností a od nich odvozeného znaleckého posudku, včetně postupu při jeho zpracování. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 5. 2010 č. j. 62 Co 124/2010-319 napadené výroky rozsudku obvodního soudu potvrdil; v odůvodnění reagoval na jednotlivé námitky stěžovatelů, kromě jiného neshledal důvodnou námitku stěžovatelů, že soud prvního stupně nepřihlédl ke stavu sporných prostor, a uzavřel, že soud prvního stupně správně určil výši bezdůvodného obohacení, když vyšel ze závěrů znaleckého posudku, který vypočetl obvyklé nájemné, za které by žalobci mohli prostory za srovnatelných podmínek v dané lokalitě pronajímat jako byt. První stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu tzv. nenárokové dovolání, jehož přípustnost zakládal na námitkách vůči charakteru užívaných prostor, které sice byly kolaudovány v minulosti jako byt, avšak on se stal jejich nájemcem na základě hospodářské smlouvy, jejíž obsah nemohl ovlivnit, přitom protiprávní stav byl způsoben právním předchůdcem žalobců, a připomínal zásadu, podle které nikdo nesmí mít prospěch z vlastního protiprávního jednání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 3612/2010-355 dovolání odmítl jako nepřípustné.

15. Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelů je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba - v obecné rovině - rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

16. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

17. Ústavní soud se z těchto důvodů zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a z tohoto zorného úhlu konstatuje, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny.

18. Podstatu sporu vedlejších účastníků a stěžovatelů před obecnými soudy tvoří posouzení výše bezdůvodného obohacení, které stěžovatelům vzniklo užíváním prostor přidělených původně jako nebytový prostor, byť v minulosti kolaudovaných jako byt. Jestliže při určení výše bezdůvodného obohacení soudy vycházely z toho, že předmětné prostory jsou bytem [adresa] jako výše nájemného bytu v místě a čase obvyklého, aniž by přihlédly ke skutečnému stavu užívání, který měly zohlednit již v zadání znaleckého posudku, posoudily věc v rozporu s principy spravedlivého procesu. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2526/98, který - byť v "opačném gardu" - akcentuje skutečný důvod užívání před formálně právní povahou užívaných prostor: "Plnění, které je povinen vydat obohacený, jemuž vznikl prospěch užíváním nebytových prostor k bydlení bez právního důvodu, musí vycházet z hodnoty nájemného k bytu." Při aplikaci tohoto přístupu na věc stěžovatelů pak je spravedlivé, aby při stanovení výše plnění, kterou jsou povinni vydat vedlejším účastníkům, vycházely obecné soudy nikoliv z hodnoty nájemného k bytu, ale z hodnoty nájemného k nebytovým prostorům.

19. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Odůvodnění

Pod sp.zn. I. ÚS 143/11 vede Ústavní soud řízení o spojených ústavních stížnostech, kterými J. K. a prof. J. K. napadli samostatně v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů; Ústavní soud obě řízení usnesením ze dne 28.6.2011 spojil.

V další fázi řízení sdělil právní zástupce druhého stěžovatele, že stěžovatel dne 8.8.2013 zemřel. Dotazem u soudního komisaře Ústavní soud zjistil, že jako dědicové druhého stěžovatele, a to dědicové ze zákona, kteří dědictví neodmítli, se jeví jeho pozůstalá manželka V. K., pozůstalý syn J. K. (tj. první stěžovatel), pozůstalá dcera A. Š. a pozůstalá dcera J. V..

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nemá ustanovení, které by výslovně upravovalo řízení o ústavní stížnosti, zemře-li v jeho průběhu stěžovatel. Podle § 63 zákona o Ústavním soudu, pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení. Podle § 107 odst. 1 obč. soudního řádu, jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.

Protože stěžovatel po zahájení řízení o ústavní stížnosti zemřel, a tím ztratil způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 obč. soudního řádu), posuzoval Ústavní soud otázku, zda může v řízení pokračovat s právním nástupcem stěžovatele či zda má s ohledem na povahu věci řízení zastavit. Ztráta způsobilosti být účastníkem řízení brání obecně v pokračování řízení zejména tam, kde práva a povinnosti, o které se jedná, jsou vázány na osobu účastníka řízení a nepřecházejí na nástupce, dále tam, kde je určitá skutková podstata podle právního předpisu podmíněna existencí určitého účastníka, tam, kde smrtí účastníka dochází podle hmotného práva k zániku právního vztahu nebo kde účastník řízení nemá žádného právního nástupce.

Ústavní soud se zabýval povahou práva, jež bylo předmětem řízení před obecnými soudy, a dospěl k závěru, že v projednávaném případě nejde o právo, jež by bylo podle hmotného práva vázáno toliko na osobu stěžovatele, tj. které by ze zákona či jeho vlastní podstaty nepřecházelo na právní nástupce. V předmětném řízení vystupoval stěžovatel v pozici jednoho ze žalovaných, vůči nimž byl uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání souboru místností. Z povahy toho nároku plyne, že nejde o povinnost, která by nepřecházela na právního nástupce, a tudíž by bylo nutno řízení zastavit, přičemž současně nejde ani o situaci, kdy by stěžovatel neměl žádných právních nástupců.

Za dané situace proto Ústavní soud podle § 107 odst. 1 obč. soudního řádu, ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu rozhodl, že v řízení o ústavní stížnosti bude pokračováno s právními nástupci druhého stěžovatele. Protože mezi tyto právní nástupce patří sám první stěžovatel, nebylo třeba ho ve výroku výslovně uvádět.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

V záhlaví uvedené stěžovatelky se svým podáním ze dne 2. 7. 2014 obrátily na Ústavní soud s návrhem na provedení opravy písařské chyby v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 143/11 ze dne 1. 9. 2019. Při tom požadovaly, aby Ústavní soud ve výroku svého citovaného nálezu doplnil do části označené II. ke specifikaci rušeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 9. 2009 č. j. 13 C 85/2001-263 tato slova: „vyjma výroků uvedených pod body II., IV., VI. a VIII.“ Stěžovatelky poukázaly na to, že odvolací a dovolací soudní řízení se vedlo jen ohledně ostatních nároků žalobců a že se vůbec proti výrokům vedeným pod body II., IV., VI. a VIII. jejich právní předchůdci neodvolávali. Stěžovatelky se domnívají, že tedy Ústavní soud nemohl ve svém výroku zrušit celý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 9. 2014, ale jen výroky, které byly dále předmětem přezkumu odvolacího a dovolacího soudu.

Ústavní soud je v souladu s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, oprávněn aplikovat § 164 občanského soudního řádu, který stanoví: „Předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.“. K rozhodování o této věci přistoupila soudkyně JUDr. Kateřina Šimáčková, která byla v době rozhodnutí o uvedeném nálezu Ústavního soudu předsedkyní senátu, který vydal nález, jehož opravy se stěžovatelky domáhají.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě se nejedná o zákonem předvídanou písařskou chybu. Stěžovatelé se svou původní ústavní stížností v řízení před Ústavním soudem domáhali zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 9. 2009, aniž by snad svůj návrh ve vztahu k tomuto rozhodnutí jakkoli zúžili. Jejich návrhu, tak jak byl podán, bylo Ústavním soudem v plném rozsahu vyhověno. Nyní se stěžovatelky cestou dodatečného návrhu na opravu písařské chyby snaží změnit výrok nálezu Ústavního soudu, který v plném rozsahu odpovídá návrhu stěžovatelů, což však není možné. V posuzovaném případě došlo již jedenkrát k písařské opravě (usnesením ze dne 16. 9. 2014), protože soud nesprávně v záhlaví uvedl specifikaci rušeného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Nyní posuzovanému návrhu však nelze vyhovět, neboť jím stěžovatelky přehodnocují sám obsah ústavní stížnosti, což po skončení řízení není možné.

Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud rozhodl tak, že výše popsaný návrh stěžovatelek zamítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2019

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

Při vyhotovení shora označeného nálezu Ústavního soudu došlo ke zjevné chybě spočívající ve vadném označení rozsudku Městského soudu v Praze. Namísto rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatelem v ústavní stížnosti nesprávně označeném datem 2.12.2009, a číslem jednacím 23 Co 425/2009-210, má být správně uvedeno rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5.5.2010, č.j. 62 Co 124/2010-319.

Dle ust. § 164 o. s. ř ve spojení s § 63 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, předseda senátu opraví v rozhodnutí kdykoli i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům. Vzhledem k tomu, že v citovaném nálezu Ústavního soudu byla zjištěna taková chyba, jakož i tomu, že není možno provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, rozhodl Ústavní soud usnesením tak, jak je ve výroku uvedeno. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání. V Brně dne 16. září 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

Ústavními stížnostmi napadli stěžovatelé rozhodnutí obecných soudů, jež byla vydána v jednom sporu o zaplacení peněžité částky, v němž oba stěžovatelé vytvářejí pasivní společenství účastníků determinované jejich hmotněprávní solidaritou, tudíž jim obecné soudy uložily povinnost zaplatit peněžní částku společně a nerozdílně.

Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 obč. soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. V případě uvedených ústavních stížnosti se jedná o věc, ve které sice stěžovatelé vystupují v pozici samostatného společenství účastníků, avšak každý z nich napadá totožná meritorní rozhodnutí. Ústavní soud proto z důvodu hospodárnosti a efektivity dle uvedených zákonných ustanovení tyto věci spojil ke společnému řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2011

Pavel Rychetský, v.r. předseda Ústavního soudu

Odůvodnění

1. Soudkyně zpravodajka v posuzované věci a současně předsedkyně I. senátu Ústavního soudu navrhla vyloučení soudce Ludvíka Davida z projednávání a rozhodování věci s ohledem na to, že byl členem senátu Nejvyššího soudu v řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, proti němuž směřuje ústavní stížnost. Soudce Ludvík David s tímto návrhem souhlasil.

2. V souladu s § 10 odst. 1 rozvrhu práce Ústavního soudu na období od 29. ledna 2013, ve znění pozdějších předpisů, o vyloučení soudce I. senátu rozhoduje usnesením II. senát.

3. Předestřená situace, která vyplývá i z rozhodnutí dovolacího soudu napadeného ústavní stížností, je podle § 36 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, důvodem vyloučení. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu