I. ÚS 1433/22

Odůvodnění

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl (vedle dalších spoluobžalovaných) ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 6 T 9/2014-12282 ze dne 19. 6. 2019 uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Této trestné činnosti se stěžovatel dopustil zjednodušeně řečeno zapojením do karuselových obchodů. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 5 let. Stěžovateli bylo také uloženo propadnutí náhradní hodnoty.

Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem sp. zn. 3 To 109/2019 ze dne 14. 12. 2020 stěžovatelovo odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 8 Tdo 1207/2021-12950 ze dne 26. 1. 2022 odmítl.

Podstatou ústavní stížnosti jsou v zásadě dvě námitky. Zaprvé, podle stěžovatele došlo k porušení zásady kontradiktornosti trestního procesu, a to při výsleších dvou utajených svědků prováděných v přípravném řízení na základě dožádání české strany maďarským policejním orgánem. Stěžovateli ani jeho obhájci totiž nebylo umožněno se těchto výslechů zúčastnit, naopak českému policejnímu orgánu to maďarské orgány umožnily. Právě na výpovědích těchto svědků přitom dle stěžovatele byla postavena obžaloba i odsuzující rozsudek. Svědci sice byli vyslechnuti i v hlavním líčení, kde se ale od svých výpovědí v rámci přípravného řízení odchýlili, aniž by to soud zohlednil.

Druhou stěžovatelovou námitkou je, že se soudy nevypořádaly s předestřenou judikaturou ve věci karuselových obchodů. Přestože stěžovatel dle svých slov odkázal na řadu rozsudků Soudního dvora Evropské unie, soudy se s žádným z nich nevypořádaly. Nejdůležitější z těchto rozhodnutí je dle stěžovatele rozsudek Soudního dvora ve spojených případech sp. zn. C-354/03, C-355/03 a C-484/03 ze dne 12. 1. 2006, podle něhož musí být každá obchodní transakce i její cíl posuzovány odděleně od ostatních. Soudy přitom stěžovateli kladly za vinu a odsoudily jej coby člena statutárního orgánu obchodní korporace za založení a účast v karuselových obchodech jakožto uzavřených řetězcích dodavatelsko-odběratelských vztahů uskutečňovaných na území tří členských států.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů.

Pokud jde o první stěžovatelovu námitku, je pravda, že předmětní dva svědci byli v přípravném řízení vyslechnuti bez přítomnosti stěžovatele či jeho obhájce (kdy nezbývalo než respektovat požadavky maďarských orgánů). Ovšem, a to je podstatné, tito svědci následně byli vyslechnuti v hlavním líčení za přítomnosti obhájců, přičemž právě z těchto výpovědí soudy vycházely (viz bod 43 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v němž zdůraznil, že "bral v potaz výlučně výpovědi svědků ... učiněné v hlavním líčení za účasti obviněných i jejich obhájců"). Stěžovatel sice namítá, že se tyto výpovědi lišily od výpovědí v přípravném řízení (a že výpovědi v hlavním líčení byly pro stěžovatele příznivější), což zaprvé by za popsané situace nebylo určující (rozhodovaly totiž výpovědi v hlavním líčení), především však stěžovatel nevysvětluje, v čem se výpovědi od původních výpovědí lišily a k čemu, co svědci vypověděli v přípravném řízení, a nikoli v hlavním líčení, soudy přihlédly.

Jediné, co stěžovatel v této souvislosti uvedl, je, že svědci stěžovatele v soudní síni neidentifikovali. Není ale jasné (a stěžovatel k tomu nic dalšího neuvádí), jakou roli by to mělo z hlediska zjištění skutkového stavu a stěžovatelovy viny sehrát. Stěžovatelovo odsouzení nezáviselo na tom, zda někdo identifikuje stěžovatelovu tvář, nýbrž na identifikaci podvodného řetězce vesměs fingovaných obchodů a odhalení úmyslného zapojení stěžovatele do těchto operací. To přitom bylo prokázáno celou řadou v napadených rozhodnutí rozvedených důkazů.

Jde-li o druhou ze stěžovatelových námitek, tak stěžovatel patrně přehlédl bod 49 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který se judikaturou Soudního dvora Evropského unie (včetně rozsudku sp. zn. C-354/03, C-355/03 a C-484/03) více než dostatečně zabývá a vysvětluje, proč na vině stěžovatelů předmětná rozhodnutí vůbec nic nemění. Za této situace postačí na toto odůvodnění Nejvyššího soudu stěžovatele odkázat.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2022

Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Soudce Pavel Šámal jako člen I. senátu rozhodujícího o shora uvedené ústavní stížnosti přípisem ze dne 7. 6. 2022 oznámil předsedovi II. senátu, že by objektivně mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti v dané věci. Důvodem je okolnost, že v řízení u Nejvyššího soudu zasedala a rozhodovala jako předsedkyně senátu 8 Tdo jeho manželka JUDr. Milada Šámalová, soudkyně Nejvyššího soudu.

2. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

3. K vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti je důvodné pochybovat, zda bude moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Nepochybně se jedná o případy, kdy je soudce současně na straně účastníka řízení či svědka, případně kdyby mohl být v řízení dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li soudce k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, či vztah ekonomické závislosti. Nestrannost soudce je třeba posuzovat ze subjektivního i objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti. Při posuzování nestrannosti osoby soudce je také nutné vycházet z předpokladu, že jde o profesionála schopného oddělit svůj předchozí profesní život od nynější rozhodovací činnosti.

4. Při posuzování nestrannosti a nezávislosti soudce však nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní kritérium považováno i tzv. zdání pro třetí osoby, neboť i tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování vůbec. I toto kritérium reflektuje sociální povahu soudního rozhodování, z níž vyplývá, že i když třeba reálný důvod k pochybnostem o nestrannosti a nezávislosti ve skutečnosti neexistuje - jak v subjektivní, tak dokonce i v objektivní poloze - nelze přehlížet existenci možného přesvědčení, že takový důvod dán je.

5. Na základě výše uvedeného proto II. senát Ústavního soudu, určený podle Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rozhodnutí o vyloučení soudce I. senátu ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dospěl k závěru, že v daném případě existuje důvod k vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci sp. zn. I. ÚS 1433/22.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. července 2022

David Uhlíř v. r. předseda senátu