Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. J., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Planetou, advokátem, se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012 č. j. 33 Cdo 2957/2011-125, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2011 č. j. 31 Co 41/2011-99 a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 29. 9. 2010 č. j. 5 C 115/2010-76, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ jako účastníků řízení a L. N., zastoupené JUDr. Petrem Pustinou, advokátem, se sídlem [adresa] jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); napadený rozsudek Krajského soudu v Praze je pak též rozporný s čl. 95 Ústavy.
2. Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 29. 9. 2010 č. j. 5 C 115/2010-76 byla zamítnuta žaloba stěžovatele a stanovena mu povinnost uhradit žalované (vedlejší účastnici) náklady řízení. Svou žalobou se stěžovatel domáhal na vedlejší účastnici zaplacení částky 112.609 Kč s příslušenstvím jako ceny za rekonstrukci kuchyňské linky a související instalační a stavební práce provedené stěžovatelem v bytě vedlejší účastnice, eventuálně zaplacení této částky v rámci vydání bezdůvodného obohacení. Okresní soud však dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice sama u stěžovatele objednala kuchyňskou linku a instalované elektrospotřebiče, respektive že by mezi účastníky řízení byla uzavřena písemná či ústní smlouva o dílo a smlouva kupní. Svědeckými výpověďmi naopak podle okresního soudu bylo prokázáno, že kuchyňská linka a elektrospotřebiče byly vedlejší účastnici poskytnuty jako odměna za vykonanou práci (dar) ze strany zástupce stěžovatele (obecného zmocněnce) v řízení před okresním a krajským soudem, pro nějž vedlejší účastnice v předmětné době pracovala. K odvolání stěžovatele byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2011 č. j. 31 Co 41/2011-99 napadený rozsudek okresního soudu potvrzen, vyjma rozhodnutí o výši náhrady nákladů řízení vedlejší účastnice v řízení před okresním soudem. Následné stěžovatelovo dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012 č. j. 33 Cdo 2957/2011-125, neboť napadený rozsudek krajského soudu neměl ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud přitom zejména potvrdil závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace vedlejší účastnice, která si u stěžovatele kuchyňskou linku neobjednala a její byt byl pouze místem plnění sjednaným mezi stěžovatelem a jeho obecným zmocněncem v řízení před okresním a krajským soudem.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítl, že řízení před obecnými soudy v jeho věci nebylo vedeno v souladu s ústavními principy a že je nelze jako celek pokládat za spravedlivé. Stěžovatel blíže poukázal na podle něj vzájemně rozporuplná a zavádějící vyjádření vedlejší účastnice i všech obecných soudů zejména ohledně titulu poskytnutí kuchyňské linky vedlejší účastnici obecným zmocněncem stěžovatele (dar či odměna za práci), na již dříve namítané chyby v protokolaci z ústních jednání okresního soudu a na zjevnou nepravdivost svědeckých výpovědí v řízení před okresním soudem. Stěžovatel trval na tom, že se před obecnými soudy domáhal úhrady za zhotovené dílo, které v bytě vedlejší účastnice na její objednávku a s jejím souhlasem zhotovil a instaloval, přičemž pokud vedlejší účastnice daný smluvní vztah zpochybňuje, je vlastní vinou v pozici osoby, která se bezdůvodně obohatila ke škodě stěžovatele. Stěžovatel též vytkl okresnímu soudu, že se zcela nezabýval jeho podáním, jímž byl žalobní návrh rozšířen o vydání bezdůvodného obohacení, jakož i neprovedení důkazů, které stěžovatel ve svých podáních navrhoval; krajskému soudu pak vytkl neúplné vyhodnocení důkazů v řízení provedených.
4. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřily rovněž obecné soudy jako účastníci řízení a vedlejší účastnice řízení. Nejvyšší soud, krajský soud ani okresní soud nesouhlasily se stěžovatelem tvrzeným porušením jeho základních práv a setrvaly na závěrech uvedených ve svých rozhodnutích. Vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření rozporovala některá stěžovatelova tvrzení a upozornila na účelovost některých jeho námitek, včetně těch vztahujících se k protokolaci. Poukázala též na skutečnost, že stěžovatelova ústavní stížnost nepřináší nová tvrzení oproti těm, jež stěžovatel uplatňoval již v řízení před obecnými soudy, přičemž tato tvrzení nemají žádné opodstatnění v provedeném dokazování. Vedlejší účastnice je přesvědčena o správnosti napadených rozhodnutí, v nichž se soudy danou věcí zabývaly pečlivě a jež obsahují dostatečné, jednoznačné a srozumitelné odůvodnění.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i účastníků a vedlejší účastnice řízení, obsah napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i obsah vyžádaného soudního spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 5 C 115/2010 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Stěžovatel se domnívá, že právě řízení před obecnými soudy v jeho věci nebylo jako celek spravedlivé. Jádro stěžovatelovy stížnosti přitom směřuje proti hodnocení důkazů a jednotlivých tvrzení účastníků řízení ze strany obecných soudů, a to zejména ohledně (existence) právního vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí řízení. V této souvislosti Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 občanského soudního řádu. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" jím provedené. Pouze pokud by Ústavní soud zjistil očividný rozpor mezi skutkovými zjištěními vyplývajícími z důkazů provedených v řízení před obecnými soudy a právními závěry, jež z nich obecné soudy dovodily, musel by konstatovat porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny a čl. 90 Ústavy (viz např. nález sp. zn I. ÚS 101/97 ze dne 11. 3. 1999, N 40/13 SbNU 287, odkazující též na nález sp. zn. I. ÚS 287/96; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).
9. K takové situaci ovšem v posuzovaném případě nedošlo. Všechna napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, z nichž je patrné, k jakým skutkovým zjištěním v řízení došlo a jaké právní závěry z těchto vyplynuly. Ústavní soud neshledal žádnou vnitřní rozpornost napadených rozhodnutí ani jejich rozpor se skutečnostmi obsaženými v soudním spise. Nad rámec toho Ústavní soud podotýká, že stěžovatel ve značné části své ústavní stížnosti poukazoval na neujasněnost titulu, na jehož základě byly vedlejší účastnici kuchyňská linka a další práce poskytnuty, respektive jestli stěžovatelovo dílo bylo ze strany jeho obecného zmocněnce v řízení před obecnými soudy "darem" nebo "odměnou za práci" pro vedlejší účastnici řízení. V řízení před obecnými soudy nicméně primárně nešlo o specifikaci vztahu mezi vedlejší účastnicí a obecným zmocněncem stěžovatele, nýbrž o zjištění a určení vztahu mezi stěžovatelem samým a vedlejší účastnicí. Všechny obecné soudy přitom shodně a přesvědčivě dospěly k závěru, že vedlejší účastnice nebyla objednatelkou kuchyňské linky a dalších prací od stěžovatele, tudíž ani nemohla být pasivně věcně legitimovanou ve sporu o zaplacení požadované částky za toto stěžovateli. Ústavní soud nemá uvedenému závěru obecných soudů co vytknout.
10. Pokud pak stěžovatel namítal libovůli krajského soudu vycházející z neúplného vyhodnocení důkazů z jeho strany, pak Ústavní soud předně musí konstatovat, že tato námitka je příliš obecná a není zřejmé, co přesně má stěžovatel na mysli, tedy jaké důkazy krajský soud údajně opomněl vyhodnotit. Ústavní soud tak může konstatovat jen v obecné rovině, že řízení před obecnými soudy je v tomto ohledu při rozhodování o ústavní stížnosti třeba posuzovat jako celek, tj. brát v úvahu výsledky řízení ve všech třech instancích a všechna napadená rozhodnutí. V dané věci Ústavní soud neshledal, že by krajský soud svým rozhodnutím vybočil z mezí svého přezkumu dle ustanovení občanského soudního řádu; ostatně krajský soud výslovně uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry z nich vyplývajícími. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítl také postup okresního soudu, který neprovedl důkazy jím navrhované. K tomu Ústavní soud uvádí, že tuto námitku, a to opět obecnou, neboť není zřejmé, o které konkrétní důkazy se má jednat, stěžovatel zmiňoval již ve svém odvolání a též krajský soud na ni ve svém rozsudku reagoval a zcela uspokojivě ji vypořádal.
11. Stěžovatel dále brojil proti nezohlednění rozšíření žalobního petitu v řízení před okresním soudem, a tedy neposouzení jeho nároku proti vedlejší účastnici coby nároku z bezdůvodného obohacení. K tomu však Ústavní soud nemůže než odkázat na to, co již uvedl výše, totiž že při posuzování ústavní stížnosti je třeba zásadně řízení před obecnými soudy vnímat jako celek, a tudíž pokud určitý nedostatek v rozhodnutí či postupu jednoho soudu je následně v souladu se zákonem zhojen rozhodnutím či postupem soudu vyššího v tomtéž řízení, nelze mít takovou situaci, jakož ani samotný nedostatek v rozhodnutí či postupu prvního soudu za protiústavní. V nyní posuzované věci se přitom stěžovatelovým tvrzením o bezdůvodném obohacení zabýval krajský soud ve svém rozhodnutí, v němž sice stručně, ale dostatečně a srozumitelně odůvodnil, proč v daném případě na straně vedlejší účastnice k bezdůvodnému obohacení dojít nemohlo.
12. Konečně pak stěžovatel napadal také nesprávnou protokolaci v řízení před okresním soudem, konkrétně při jednáních dne 14. 7. 2010 a dne 8. 9. 2010. Námitky proti protokolaci stěžovatel vznesl již v řízení před okresním soudem, který se pak s nimi vypořádal v odůvodnění svého konečného rozsudku. Byť je odůvodnění okresního soudu v této části poměrně lakonické, Ústavní soud jej v dané věci považuje za dostatečné a respektuje závěr okresního soudu, že nebyly shledány důvody k úpravě protokolace, proti které nebyly v jednací síni vzneseny námitky. Ani postup okresního soudu co do protokolace tak nelze označit jako libovolný či jinak protiústavní.
13. S ohledem na shora uvedené Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele ani do základních ústavních principů spravedlivého procesu, a podanou ústavní stížnost tak odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu