Ústavní soud České republiky rozhodl dne 15. června 2009 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti M. A., rozené R., právně zastoupené Mgr. Denisou Valentovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny ze dne 17. března 2008 č. j. 18501/2008/OPSK-SŘIP1/Mi a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. ledna 2009 sp. zn. 35 E 52/2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Výše citovaným soudním rozhodnutím byl nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtů stěžovatelky v rozhodnutí označených.
Stěžovatelka se návrhem podaným k poštovní přepravě dne 2. 6. 2009 domáhala zrušení soudního rozhodnutí, jakož i rozhodnutí Všeobcené zdravotní pojišťovny - výkazu nedoplatků s tím, že tato rozhodnutí porušují její základní práva garantovaná čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelce byla údajně odňata možnost jednat před soudem, neboť správní rozhodnutí - výkaz nedoplatků jí vůbec nebylo doručeno, když stěžovatelka nežije trvale v České republice. Domnívá se, že za této situace na ni nelze uplatnit fikci doručení rozhodnutí. Nelze-li uplatnit fikci, není podle ní dán exekuční titul na základě kterého by mohla být nařízena exekuce. O celé věci se stěžovatelka dozvěděla náhodně při kontaktu s bankovní úřednicí dne 16. 4. 2009 a od tohoto okamžiku začala věc "řešit". Má za to, že lhůta k podání ústavní stížnosti se musí odvíjet od tohoto data.
Výzvou ze dne 8. 6. 2009, která byla doručena právní zástupkyni stěžovatelky dne 10. 6. 2009, byla stěžovatelka vyzvána k odstranění vad ústavní stížnosti. Ve lhůtě 5 dnů od doručení zmíněné výzvy měla stěžovatelka Ústavnímu soudu doručit plnou moc osvědčující zmocnění právní zástupkyně k zastupování stěžovatelky v řízení o ústavní stížnosti, dále měla předložit kopie napadených rozhodnutí a soud samozřejmě očekával, že návrh bude doplněn řádnou ústavněprávní argumentací.
Dne 11. 6. 2009 telefonicky kontaktovala kancelář soudce zpravodaje paní P. z advokátní kanceláře právní zástupkyně stěžovatelky a žádala o prodloužení lhůty k odstranění vad ústavní stížnosti asi o 10 dnů. Uvedla, že požadovaná plná moc se v advokátní kanceláři nachází pouze v kopii a klientka momentálně pobývá v zahraničí. Proto není možno doržet soudem stanovenou 5 denní lhůtu. Paní P. bylo sděleno, aby žádost zaslala písemně faxem i s kopií původní plné moci.
Dne 12. 6. 2009 byl Ústavnímu soudu doručen přípis právní zástupkyně stěžovatelky spolu s kopiemi napadených rozhodnutí. V přípisu právní zástupkyně uvádí, že je přesvědčena o tom, že plnou moc do spisu zakládala, avšak telefonickým dotazem zjistila, že se plná moc ve spise nenachází a bude do spisu založena "znovu". Proto žádá o prodloužení lhůty o 14 dnů.
Dotazem v příslušné kanceláři Obvodního soudu pro Prahu 2 Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí tohoto soudu č. j. 35 E 52/2009-5 bylo stěžovatelce doručeno uložením dne 26. 2. 2009.
Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se odvíjí od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje.
V daném případě bylo napadené soudní rozhodnutí uloženo dne 26. 2. 2009 a od tohoto data se odvíjí lhůta 10 dnů pro stanovení fikce doručení soudního rozhodnutí. Stěžovatelka sice namítá, že se v dané době nezdržovala v České republice a že se o rozhodnutí dozvěděla až 16. 4. 2009, tedy ještě před koncem 60 denní lhůty k případnému podání ústavní stížnosti, avšak, jak svrchu uvedeno, ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě až 2. 6. 2009, tedy zjevně po uplynutí 60 denní lhůty.
Za této situace Ústavní soud neviděl důvodu proč prodlužovat lhůtu k odstranění vad ústavní stížnosti, neboť prodloužit lze tuto lhůtu pouze za předpokladu, že byla zachována základní 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti, což se v daném případě nestalo. Ústavní soud také neměl důvod k úvahám o aplikaci § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka, jak shora uvedeno, neuvedla žádnou ústavněprávní argumentaci a tím méně argumenty, které by dovolily učinit závěr o tom, že její stížnost podstatně přesahuje její vlastní zájmy.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítnul jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání (§ 43 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2009
Eliška Wagnerová soudce zpravodaj