Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 182/2020-283 ze dne 27. 2. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Servatech s. r. o., se sídlem [adresa] jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní soud obdržel dne 20. 5. 2020 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, přičemž v uvedeném podání se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení. V přiloženém "průvodním dopisu" k ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na tři další ústavní stížnosti směřující proti téměř shodným usnesením Nejvyššího soudu, které Ústavní soud vede pod sp. zn. IV. ÚS 1444/20, sp. zn. IV. ÚS 1445/20 a sp. zn. IV. ÚS 1446/20. Napadeným usnesením v nyní projednávané věci Nejvyšší soud odmítl jako opožděné dovolání stěžovatele, kterým brojil proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 50/2019-201 ze dne 21. 3. 2019, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 18 C 8/2017-174 ze dne 20. 11. 2018, jímž soud nepřiznal stěžovatelovi osvobození od soudních poplatků za řízení o obnově řízení a neustanovil mu pro takové řízení advokáta.
Podání stěžovatele zjevně není možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou formálních a obsahových nedostatků; stěžovatel především není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Požadavek povinného zastoupení advokátem má zajistit, aby (s ohledem na mimořádnou závažnost řízení) Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání. Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V řízení o ústavní stížnosti však není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým. Soudce zpravodaj nemá pochybnosti o řádném seznámení stěžovatele se zákonnými požadavky na řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být zastoupen advokátem již při podání návrhu. Náležitého poučení se stěžovateli dostalo opakovaně (konkrétně ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 2981/18 a sp. zn. II. ÚS 2081/19); konečně ze samotného podání vyplývá, že stěžovatel si je vad podání vědom a toliko očekává, že budou tolerovány s ohledem na okolnosti případu. Pro neefektivnost dalšího poučování soudce zpravodaj (stejně jako Ústavní soud učinil v usneseních sp. zn. IV. ÚS 1446/20 ze dne 2. 6. 2020 a sp. zn. IV. ÚS 1445/20 ze dne 28. 5. 2020) ústavní stížnost stěžovatele odmítl na základě přiměřené aplikace § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2020
Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj