I. ÚS 145/26

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného vedlejší účastnicí jako zaměstnavatelem. Okresní soud v Olomouci napadeným rozsudkem určil, že se stěžovatelčina žaloba zamítá. Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu prvního stupně napadeným rozsudkem potvrdil.

2. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dne 4. 8. 2025 (poslední den lhůty) dovolání k Nejvyššímu soudu, které posléze doplnila podáním ze dne 3. 9. 2025, v němž blíže rozvedla přípustnost dovolání a dovolací důvody. Nejvyšší soud nicméně stěžovatelčino dovolání pro vady odmítl.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Tvrdí, že Nejvyšší soud pochybil, pokud její dovolání jako celek odmítl pro vady, přestože tyto vady byly odstraněny doplněním ze dne 3. 9. 2025. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud při posouzení jejího dovolání pochybil a občanský soudní řád "nepožaduje, aby byl dovolací důvod již v podání dovolání podrobně odůvodněn či konkretizován ve smyslu detailního rozvedení právní argumentace." Tento požadavek Nejvyššího soudu považuje za formalistický a nepřiměřeně zpřísňující. Doplňuje, že pokud měl dovolací soud za to, že dovolání obsahuje vady, měla být stěžovatelka k odstranění těchto vad ve smyslu § 209 o. s. ř. vyzvána. Jako formalistické a selektivní přitom stěžovatelka shledává i odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Ty svým postupem rezignovaly na posouzení proporcionality zásahu do pracovněprávního postavení stěžovatelky. Okamžité zrušení pracovního poměru má představovat až krajní opatření, jehož použití musí být řádně odůvodněno.

4. Ústavní soud posoudil obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti nepřípustný (viz dále bod 6) a zčásti zjevně neopodstatněný.

5. V první části ústavní stížnosti stěžovatelka zpochybňuje závěr Nejvyššího soudu o vadnosti jejího dovolání. Vady vytýkané v napadeném usnesení sama z vlastní iniciativy odstranila; sama skutečnost, že tak učinila až po lhůtě pro podání dovolání, podle jejího názoru není relevantní. Ústavní soud se nicméně s tímto závěrem stěžovatelky nemůže ztotožnit. Podle § 241a o. s. ř. "[v] dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh)." Platí přitom, že "[d]ovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání." Z uvedeného vyplývá, že je povinností dovolatele, aby ve svém dovolání výše uvedené specifické náležitosti (avšak i ty obecné) vymezil, a musí tak učinit nejpozději v průběhu trvání lhůty k dovolání.

6. V nynější věci proto Nejvyšší soud nepochybil a nelze souhlasit se stěžovatelkou, že z právní úpravy občanského soudního řádu nevyplývá povinnost, aby obecné a specifické náležitosti, tj. včetně podrobného vymezení argumentace k přípustnosti dovolání a dovolacím důvodům, byly vymezeny před uplynutím dvouměsíční lhůty k dovolání. Na tomto závěru se shoduje i komentářová literatura [viz např. VOJTEK, Petr. Komentář k § 241b. In LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 1009-1010]. Nelze proto se stěžovatelkou souhlasit, že bylo porušeno její právo na přístup k soudu, neboť to ona svým pochybením zapříčinila nemožnost Nejvyššího soudu se (quasi)meritorně věcí dále zabývat. Nejvyšší soud nepochybil ani tím, že stěžovatelku nevyzval k odstranění vad návrhu, neboť podle § 243b o. s. ř. je v dovolacím řízení výzva podle § 43 téhož zákona vyloučena.

7. Odmítl-li Nejvyšší soud v nynější věci řádně dovolání pro vady, je ústavní stížnost proti rozhodnutím okresního a krajského soudu nepřípustná. Nezabýval-li se totiž Nejvyšší soud v dovolacím řízení (kvazi)meritorně věcnou argumentací stěžovatelky z důvodu, že řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání a dovolací důvody, znamená to, že účinně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí občanský soudní řád k ochraně jejích základních práv poskytuje (viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, bod 61).

8. Ústavní soud proto odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2026

Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Podle rozvrhu práce byla jako soudkyně zpravodajka určena Kateřina Ronovská. V přípise, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 26. 2. 2026, stěžovatelka uvedla, že by soudkyně Kateřina Ronovská mohla být v její věci podjatá. Stěžovatelka uvádí, že podjatost zakládá fakt, že soudkyně je členkou Vědecké rady Univerzity Palackého v Olomouci.

2. Soudkyně Kateřina Ronovská uvedla, že se podjatá necítí. Dále sdělila, že aktuálně členkou uvedené vědecké rady není, s tím, že jako profesorka občanského práva na Masarykově univerzitě v ní dříve působila jako externistka. Konstatovala, že nemůže jakkoli ovlivňovat rozhodování o pracovněprávních otázkách akademických pracovníků, jelikož ta je svěřena především děkanovi fakulty.

3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), z důvodu ústavní garance nestrannosti soudu. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.

4. Vědecká rada je samosprávným orgánem univerzity, jejíž činnost je vymezena zákonem a vnitrouniverzitními předpisy, přičemž otázky pracovněprávního charakteru vědecké radě svěřeny nejsou. IV. senát určený rozvrhem práce pro rozhodnutí o vyloučení soudce po provedení řízení podle § 38 odst. 1 věty druhé zákona o Ústavním soudu neshledal, že by s ohledem na zjištěné skutečnosti a výše popsanou roli a působnost členů vědecké rady mohly vzniknout oprávněné pochybnosti o nepodjatosti soudkyně Kateřiny Ronovské z projednávání a rozhodování věci.

5. Proto IV. senát Ústavního soudu rozhodl, že soudkyně Kateřina Ronovská není vyloučena z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 145/26.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu