I. ÚS 1456/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala určení neplatnosti usnesení shromáždění vedlejšího účastníka, která byla přijata mimo zasedání per rollam. Těmito usneseními byly mimo jiné změněny stanovy vedlejšího účastníka (usnesení č. 3) a prohlášení vlastníka (usnesení čl. 4). Stěžovatelka tvrdila, že předkladatel se změnou stanov snažil vyjmout některé náklady vznikající při správě budovy z režimu hrazení nákladů podle velikosti spoluvlastnických podílů a nazvat je službami (provoz bazénu, jednorázové zahradnické služby, zavlažování pozemku, odvoz komunálního odpadu, úklid společných částí domu, spotřeba vody a tepla ve společných částech domu), které se mají hradit v poměru na každou jednotku stejně, což by vlastníkům větších jednotek přineslo úsporu na úkor vlastníků jednotek menších. S odkazem na čl. II bod 1 zákona č. 163/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, namítala, že od 1. 7. 2020 se ujednání stanov upravující poměr výše příspěvku na správu domu a pozemku stávají součástí prohlášení vlastníka, a proto o nich nemohlo rozhodovat shromáždění.

3. Městský soud neshledal rozpor napadených usnesení se zákonem ani se stanovami vedlejšího účastníka. Konstatoval, že ujednání ve stanovách účinných k 30. 6. 2020 nebylo v rozporu s § 1180 občanského zákoníku, a proto náleželo rozhodování o změně stanov do působnosti shromáždění. Dále zdůraznil, že vymezení služeb, které nejsou zahrnuty do správy domu a pozemku (spotřeba vody, chemie a filtrace bazénu, zavlažování pozemku, jednorázové zahradnické služby, spotřeba vody a tepla ve společných částech a jejich úklid, odvoz komunálního odpadu), neodporuje právní úpravě § 1180 občanského zákoníku ani vymezení činností správy domu podle stanov.

4. Zamítnutí žaloby Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") potvrdil, byť ve vztahu k usnesení č. 4 z jiného důvodu. K němu konstatoval, že vedlejší účastník nebyl pasivně legitimován, jelikož se nejedná o přezkum rozhodnutí orgánu společenství v nesporném řízení. Změna prohlášení vlastníka není rozhodnutím orgánu společenství, nýbrž rozhodnutím vlastníků, proto se i sporného řízení o přezkum takového rozhodnutí musí zúčastnit všichni, kterých se změna týká.

5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla zrušena rozhodnutí městského i vrchního soudu ve vztahu k usnesení č. 4 a tato část předmětu řízení byla vyloučena k samostatnému projednání a postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 6 (výrok I). Ve vztahu k usnesení č. 3, v části týkající se rozúčtování nákladů na vytápění ve společných částech domu, byla rozhodnutí městského i vrchního soudu zrušena a věc byla městskému soudu vrácena k dalšímu řízení (výrok II). Ve vztahu k ostatním změnám přijatým v usnesení č. 3 bylo změněno usnesení městského i vrchního soudu tak, že se v tomto rozsahu nejedná o rozhodnutí shromáždění (výrok III). Ve zbylém rozsahu bylo odvolání odmítnuto (výrok IV).

6. Nejvyšší soud zdůraznil, že rozhodnutí o způsobu stanovení příspěvků na správu domu a pozemku je podle § 1180 občanského zákoníku věcí prohlášení vlastníků jednotek, nikoliv věcí rozhodování společenství vlastníků jednotek o změně stanov. Vlastníci jednotek však mohou svou působnost svěřenou jim zákonem vykonat svým rozhodnutím přijatým na shromáždění vlastníků jednotek, nebo mimo zasedání hlasováním per rollam. Nejvyšší soud dále poznamenal, že v případě, kdy společenství vlastníků rozhodne o záležitosti, která nepatří do jeho působnosti, hledí se na takové rozhodnutí, jako by nebylo přijato. Dospěl proto k závěru, že usnesení č. 3 v rozsahu, kterým byla schválena změna stanov ohledně změny způsobu stanovení příspěvků na správu domu a pozemku, není rozhodnutím shromáždění. Způsob rozúčtování nákladů na vytápění ve společných částech domu naopak musí být učiněn rozhodnutím společenství, a proto v této části neshledal Nejvyšší soud usnesení č. 3 nicotným. Nejvyšší soud však vrchnímu soudu vytkl, že se při posuzování platnosti usnesení č. 3 nezabýval tím, zda byly vůbec splněny podmínky pro rozúčtování nákladů na vytápění ve společných částech domu podle § 6 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv postupem podle § 6 odst. 2 až 4 téhož zákona, a neučinil úvahu, zda a proč k platnému přijetí usnesení č. 3 postačila většina 75,3 % hlasů všech vlastníků. Ve vztahu k jiným změnám, přijatým usnesením č. 3, konstatoval, že stěžovatelka neuvedla, jaká právní otázka by měla být vrchním soudem posouzena nesprávně, a nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, proto v tomto rozsahu shledal dovolání vadným.

7. Nejvyšší soud neshledal porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, které odůvodňovala tím, že se vrchní soud nevypořádal s její argumentací o zneužití práva většinovými vlastníky. Konstatoval, že samotné kritérium rozúčtování služeb na každou jednotku stejně nepředstavuje zneužití práva.

Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka ústavní stížností výslovně napadá pouze výrok IV usnesení Nejvyššího soudu (odmítnutí dovolání ve zbývající části) a usnesení obou nižších soudů v rozsahu, v jakém zůstala napadeným usnesením Nejvyššího soudu nedotčena. Její námitky však fakticky směřují toliko proti výroku IV usnesení Nejvyššího soudu s odůvodněním, že Nejvyšší soud opomenul její podstatnou námitku zneužití práva většinovými vlastníky při změně pravidel rozúčtování služeb.

9. Stěžovatelka tvrdí, že ve svém podání městskému soudu uplatnila námitku, že přijatá rozhodnutí jsou v rozporu s dobrými mravy a představují zneužití práva většinovými vlastníky. Poukazovala přitom na skupinu sedmi většinových vlastníků, kteří disponují hlasy ve výši 70,25 %, zatímco sedm menšinových vlastníků disponuje pouze hlasy ve výši 29,75 %, a nemůže se tak proti rozhodnutí většiny bránit hlasováním. Dokládala, že většinoví vlastníci dosáhli přijatými usneseními úspory v rozmezí 12,9-40 %, zatímco menšinovým vlastníkům vzrostly náklady v rozmezí 26-253,26 %, u stěžovatelky se jednalo o nárůst o 75 %. Stěžovatelka upozorňuje, že její námitky nespočívaly pouze v nesouhlasu s kritériem "na každou jednotku stejně", nýbrž v tvrzení o účelovém a neodůvodněném využití hlasovací většiny k majetkovému zvýhodnění většiny na úkor menšiny v tomto konkrétním případě. Soudy se však těmito námitkami nezabývaly.

10. Nejvyššímu soudu předložila stěžovatelka procesní otázku, zda nižší soudy porušily její právo na soudní ochranu tím, že se námitkou zneužití vůbec nezabývaly. Touto její námitkou se však Nejvyšší soud nezabýval, pouze sám učinil stručný meritorní závěr bez vypořádání rozhodných skutkových tvrzení, navíc v rozporu s obsahem spisu.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

1. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých soudů.

2. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti směřují pouze proti způsobu, jakým Nejvyšší soud vypořádal stěžovatelčinu námitku o zneužití práva většinovými vlastníky. Předně z napadeného usnesení vyplývá, že se touto námitkou Nejvyšší soud zabýval. Konstatoval, že kromě ekonomických dopadů na jednotlivé vlastníky stěžovatelka neuplatnila jiné důvody, které by mohly nasvědčovat o zneužití práva. Tento závěr odpovídá i obsahu stěžovatelčina podání ze dne 27. 7. 2022, ve kterém své tvrzení o zneužití práva demonstrovala na dvou tabulkách, z nichž jedna představovala snížení výdajů většinových vlastníků na služby a druhá opačný důsledek u menšinových vlastníků. Žádné jiné důvody krom výše zmíněných, které však představují přirozený důsledek hlasování podle velkosti podílů, stěžovatelka neuplatnila. Není též pravdou, že by tato stěžovatelčina tvrzení městský soud ignoroval, neboť konstatoval, že podle předpisu plateb dosahuje částka záloh na namítané dílčí služby 1 950 Kč měsíčně, což s ohledem na další zálohové platby ve výši 12 693 Kč nepředstavuje významnější zásah do majetkových práv stěžovatelky. Z hlediska procesního postupu by bylo ideální, kdyby se s námitkou zneužití práva explicitně vypořádal městský a vrchní soud. Sama skutečnost, že tak učinil až Nejvyšší soud, však nemůže vést k závěru o porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Ne každé pochybení obecných soudů je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a být důvodem pro intervenci Ústavního soudu. Tam, kde by kasační rozhodnutí nemohlo přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem rozhodnutí obecných soudů zrušit (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2540/25 ze dne 4. 2. 2026).

3. Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže Ústavní soud stěžovatelce přisvědčit, že by výrok IV usnesení Nejvyššího soudu a napadené části usnesení vrchního a městského soudu porušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup, a proto neshledal důvod pro kasační zásah.

4. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2026

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu