Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 305/2025-2597 ze dne 7. 4. 2026, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a M. B., nezl. M. B. a nezl. B. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal změny úpravy poměrů nezletilých vedlejších účastníků. Konkrétně navrhoval především, aby byli nezletilí svěřeni namísto výlučné péče matky (vedlejší účastnice) do výlučné péče stěžovatele, alternativně, aby bylo rozhodnuto o střídavé péči. Výrokem I obvodní soud tento návrh stěžovatele zamítl. Výrokem II zamítl návrh stěžovatele na výkon rozhodnutí uložením pokuty matce za údajné neplnění rozsudku ve výroku o styku s nezletilými. Ve výrocích III až IX rozhodl obvodní soud o výživném včetně nedoplatků a o nákladech řízení.
2. Městský soud v Praze změnil k odvolání obou rodičů rozhodnutí obvodního soudu tak, že je stěžovatel povinen a oprávněn pečovat o nezletilé vždy po dobu dvou na sebe bezprostředně nenavazujících víkendových dnů v každém kalendářním měsíci, a to vždy od 11:00 do 16:00 hodin. Péči otce tedy soud stanovil v rozsahu 5 hodin jedenkrát za 14 dní. Ve zbývajícím rozsahu ponechal soud nezletilé v péči matky. Ve výroku II (o výkonu rozhodnutí) městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu. Výživné k nezletilým zvýšil městský soud z 5 000 Kč měsíčně na 7 200 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2023 a následně od 1. 9. 2026 na částku 9 300 Kč měsíčně (výroky III a IV rozsudku městského soudu). Ve výrocích V až X rozhodl městský soud o nedoplatcích na výživném, výživném matky (které soud neurčil) a o nákladech řízení.
3. Stěžovatel napadá rozsudek městského soudu ústavní stížností. V záhlaví ústavní stížnosti a v bodě I závěrečného petitu sice napadá také rozsudek obvodního soudu, avšak v odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i v bodě II petitu navrhuje zrušit pouze rozsudek městského soudu. Z této formulace návrhu tedy Ústavní soud vychází.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména obsáhle tvrdí, že nezletilé děti jsou údajně manipulovány ze strany jejich matky. Právě pod jejím vlivem vyjádřily přání být v její výlučné péči a se stěžovatelem se vůbec nestýkat. Stěžovatel podrobně rozebírá různá výchovná pochybení ze strany matky a konfliktní situace mezi ním a matkou. Soudy podle stěžovatele "zcela převrátily přirozenou a tisíciletími ověřenou hierarchii v rodině, kdy o rodině a dětech rozhodují dospělí - rodiče". Městský soud nezletilým dětem udělil právo "svévolného a bezdůvodného veta vůči péči stěžovatele", čímž porušil čl. 8 EÚLP. Městský soud dále porušil povinnost zopakovat důkazy za situace, kdy se odchýlil od hodnocení znaleckého posudku, který doporučoval zachování vyvážené péče. Soudy dále nijak nespecifikovaly, co je v nejlepším zájmu dětí. S tím souvisí námitka stěžovatele, že soudy v případě nezletilých nehodnotily "objektivitu jejich projevu, genezi jejich vyjadřování a důvody, neprovedly srovnání s dalšími objektivními zkušenostmi a dalšími důkazy". Soudy celkově porušily "ústavní princip zdrženlivosti veřejné moci, tedy princip minimalizace zásahu do základních práv účastníků". Městský soud se rovněž podle stěžovatele dopustil zjevné svévole a nespravedlnosti, když zamítl návrh na výkon rozhodnutí pouze s odkazem na to, že nenalezl žádnou povinnost uloženou matce, která by mohla být vykonávána. Závěrem stěžovatel obsáhle cituje související judikaturu, zejména Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Usnesení Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Není tedy zákonnou, ani ústavní povinností Ústavního soudu reagovat na veškeré dílčí námitky stěžovatele, zejména ty, které se týkají detailních skutkových okolností celého sporu o nezletilé. Rolí Ústavního soudu, a koneckonců ani podstatou tohoto stručného usnesení není postavit se na stranu jednoho z rodičů a rozhodovat citlivé rodinně právní otázky - k tomu jsou nejlépe povolány obecné soudy, které jsou v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a dalšími orgány a osobami. Ústavní soud pouze kontroluje, zda napadené rozhodnutí není natolik excesivní, že porušuje základní práva jednoho z rodičů.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí základní práva stěžovatele neporušuje. Městský soud, jehož rozhodnutí bylo ústavní stížností napadeno, se ústavně souladně věnoval základní podstatě posuzované věci - odůvodnil, proč rozvrhl péči o nezletilé způsobem popsaným ve výroku I rozsudku. Městský soud zejména poukázal na výrazně odmítavý postoj obou nezletilých k péči otce, přičemž nezletilým bylo v době rozhodování 13,5, resp. 15 let, a proto je k jejich názoru třeba významně přihlédnout (podrobněji srov. zejména body 25 až 27 napadeného rozsudku). Nelze rovněž opomenout, že městský soud rozhodl způsobem, který reflektoval faktický stav péče v posledních měsících před vydáním napadeného rozsudku (bod 23 napadeného rozsudku).
7. Stěžovateli nelze přisvědčit, že se městský soud vůbec nezabýval nejlepším zájmem nezletilých. Není pravdou, že soud pouze převzal "veto" nezletilých vůči péči otce. Pokud by totiž městský soud vycházel pouze z přání nezletilých (které by ztotožnil s jejich nejlepšími zájmy), pak by péči otce nestanovil vůbec. Městský soud však v bodě 27 napadeného rozsudku uvedl, že nestanovení péče otce by nebylo právě v zájmu nezletilých. Byť je tedy péče rozvržená silně ve prospěch matky, městský soud neodhlížel od základního práva otce na péči o nezletilé do té míry, aby bylo možné konstatovat porušení tohoto základního práva.
8. Je pravdou, že znalecké posudky, citované zejména obvodním soudem v bodech 35 a 40 rozsudku, konstatovaly, že vztah mezi nezletilými a otcem je mj. "formován nepřátelským naladěním matky vůči otci" a že "vztah obou nezletilých dětí je ve velkém rozporu, jak se otci vyjadřují a jak se při přímém setkání s otcem bez přítomnosti matky chovají." Skutečnost, že městský soud při vědomí těchto znaleckých závěrů rozhodl o péči matky, však není protiústavní. Jsou-li mezi rodiči dány takto extrémní konflikty, není nikdy v silách obecných soudů, natož soudu Ústavního, zcela přesně kvantifikovat, do jaké míry je názor nezletilého ovlivněn jedním z rodičů. Přitom, i kdyby ve zde posuzovaném případě názor nezletilých hypoteticky do jisté míry matkou ovlivněn byl, městský soud ústavně konformně odůvodnil, že nezletilé v takto pokročilém věku nelze nutit k něčemu, co striktně a setrvale odmítají. Jednoduše řečeno, názor nezletilých je třeba v takto pokročilém věku brát jako relevantní, i kdyby byl do jisté míry ovlivněn nepřátelským naladěním jednoho z rodičů, a to tím spíše, že význam takového ovlivnění nelze v komplikované spleti rodinných nevraživostí nikdy přesně určit.
9. Městský soud rovněž neporušil povinnost zopakovat dokazování, jak stěžovatel tvrdí. Městský soud dokazování sám prováděl, resp. doplnil, jelikož, jak upozornil v bodech 22 a 23 napadeného rozsudku, byl povinen v důsledku novelizace občanského zákoníku rozhodnout o rozsahu péče každého z rodičů. Nebylo však jeho zákonnou povinností, natož povinností ústavní, zopakovat dokazování znaleckými posudky jen proto, že tyto znalecké posudky poukazovaly na možné ovlivňování názoru nezletilých ze strany matky. Městský soud se nijak neodchýlil od závěrů o možném ovlivňování názoru nezletilých matkou, pouze rozhodl o převážné péči matky, přestože toto ovlivňování je do jisté míry přítomné. Nelze však uzavřít, že by podstata napadeného rozsudku byla v extrémním rozporu se závěry znaleckých posudků, které je navíc soud oprávněn volně hodnotit a není jimi striktně vázán.
10. Zjevně neopodstatněné jsou rovněž námitky stěžovatele k výroku městského soudu o 1) výkonu rozhodnutí a 2) výživném. Tyto námitky jsou ostatně formulovány jako spíše okrajové. V případě výživného stěžovatel primárně poukazuje na disproporční výši výživného, kterou mu stanovil obvodní soud, avšak kterou následně městský soud korigoval do výše, se kterou již stěžovatel nijak konkrétně nepolemizuje. Ještě zřetelnější je neopodstatněnost námitek stěžovatele ohledně výroku o výkonu rozhodnutí. Městský soud správně potvrdil závěr obvodního soudu o tom, že matka neporušila žádnou povinnost stanovenou rozsudkem. Sám stěžovatel ostatně v bodě 47 ústavní stížnosti tvrdí pouze to, že je povinností matky vést nezletilé k tomu, aby dodržovali soudní rozhodnutí, jehož obsahem bylo, že si je stěžovatel vyzvedne po škole (kde nezletilí údajně na stěžovatele nevyčkali).
11. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2026
Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu