Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. Z., zastoupeného advokátkou JUDr. Zuzanou Chlupáčovou, sídlem [adresa] Praha 8, proti výrokům III a IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. října 2025 č. j. 30 C 89/2021-531, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníka řízení, a Městské části Praha - Libuš, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí, které je označeno v záhlaví. Tvrdí, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 11. odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 již podruhé rozhodoval o žalobě stěžovatele (napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2025 č. j. 30 C 89/2021-531). Rozsudkem rozhodl tak, že vedlejší účastnice (městská část) je povinna zaplatit stěžovateli částku 6 552 Kč. V části, která se týkala zaplacení částky 2 248 Kč, soud žalobu zamítl. Žalobci také přikázal uhradit náklady řízení žalované i České republice. Obvodní soud stěžovatele poučil, že proti rozsudku je přípustné odvolání. Stěžovatel se odvolal, ale Městský soud v Praze odvolání odmítl pro nepřípustnost. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, ovšem výslovně jen ve výrocích III a IV o nákladech řízení, napadl stěžovatel ústavní stížností.
3. Ústavní soud se zabýval splněním podmínek pro věcné projednání ústavní stížnosti.
4. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Pokud zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (§ 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu). Podle § 201 občanského soudního řádu může účastník řízení odvoláním napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud to zákon nevylučuje. V případě rozsudku, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, to zákon vylučuje (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu). 5. Ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena později než dva měsíce od doručení rozsudku obvodního soudu stěžovateli. Ústavní stížnost by tedy byla opožděná, nebýt nesprávného poučení obvodního soudu.
6. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že nesprávné poučení o opravném prostředku nemůže založit v rozporu se zákonem přípustnost opravného prostředku (viz například nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012). Městský soud v Praze tedy při odmítnutí stěžovatelova odvolání postupoval na základě jasného kogentního ustanovení zákona [§ 218 písm. c) občanského soudního řádu]. Jakékoliv jiné procesní řešení ze zákona zjevně nepřipadalo v úvahu. Nemožnost klást stěžovateli k tíži nesprávné poučení odvolacího soudu se projevuje jen do té míry, že Ústavní soud považuje za zachovanou lhůtu k podání ústavní stížnosti proti usnesení odvolacího soudu, respektive její počátek odvíjí od doručení rozhodnutí o odvolání, byť toto odvolání nebylo vyčerpáno řádně (srov. například usnesení sp. zn. II. ÚS 2240/14 ze dne 16. 12. 2014). Ústavní stížnost je tedy podána včas. 7. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud není další běžnou soudní instancí a porušení jiné než ústavní normy nezakládá pravomoc k jeho kasačnímu zásahu.
9. Navíc ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou. Tvrzený rozpor proto musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.) ze dne 5. 3. 2025, bod 34]. Pokud měl stěžovatel za to, že otázka nákladů řízení přesahuje jeho vlastní zájmy, bylo na něm, aby tento přesah konkrétně vysvětlil a doložil (viz nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 ze dne 8. 4. 2025, bod 31). To ale neudělal. Stěžovatel sice upozornil, že orgány veřejné moci nemají automaticky nárok na náhradu nákladů za právní zastoupení (advokáta), i s touto okolností se však obvodní soud přezkoumatelně vypořádal tak, že šlo o věc právně složitou a městská část nemá rozsáhlé právní oddělení, které by se mohlo právního zastoupení ujmout. Uzavřel, že vedlejší účastnice využila právního zastoupení, aby jí byla poskytnuta právní pomoc, ne aby zvýšila náklady řízení stěžovateli. Na těchto závěrech neshledává Ústavní soud nic protiústavního.
10. Výše uvedené platí tím spíše pro bagatelní věci, jako je ta stěžovatelova. Zákonodárce vyloučil možnost podání opravných prostředků v případě soudních rozhodnutí, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících určité hranice (§ 202 odst. 2, § 238 odst. 2 o. s. ř.). Tím dal zákonodárce zřetelně najevo, jaká rozhodnutí nepovažuje za významné natolik, aby byla dále přezkoumávána - a to v rovině právního řádu jako celku, natož pak v rovině souladnosti s ústavním pořádkem. Ústavní soud proto nemůže hrát roli jakési "náhradní" přezkumné instance mimo soustavu obecných soudů, ale pouze určité "pojistky" (nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014, bod 30).
10. Protože Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu