I. ÚS 1514/26

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 a čl. 6 odst. 1, odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.

2. Okresnímu soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") byla dne 9. 2. 2026 postoupena žádost stěžovatele o propuštění z vazby, které státní zástupce nevyhověl a navrhl její zamítnutí. Usnesením okresního soudu ze dne 18. 2. 2026 č. j. 0 Nt 1501/2026-52 bylo rozhodnuto, že podle § 72 odst. 1 trestního řádu se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť důvody vazby dle § 67 písm. a) trestního řádu trvají i nadále, a žádost stěžovatele o propuštění z vazby byla dle § 71a trestního řádu zamítnuta. Okresní soud uvedl, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, byly spáchány, mají všechny znaky trestných činů, pro které je stěžovatel trestně stíhán [zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku], a jsou zřejmé důvody k podezření, že je spáchal stěžovatel. Dále okresní soud konstatoval, že stěžovatel svým vyjadřováním deklaruje, že nerespektuje autoritativní rozhodnutí soudu, např. nerespektoval rozhodnutí soudu o zákazu styku (jakéhokoliv) s poškozenou. Uvedl také, že stěžovatel svým chováním způsobuje průtahy, např. zmařil svůj procesní výslech po rozšíření trestního stíhání tím, že začal uvádět, že jím zvolený obhájce není jeho obhájce, či smyšlenými simulacemi ohrožení života u vazebního zasedání. Podle okresního soudu stále hrozí nebezpečí, že by v případě propuštění z vazby mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. Stěžovatel je ohrožen uložením trestu odnětí svobody v sazbě od 5 do 12 let a vzhledem k případnému zjištění, že tuto trestnou činnost spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení, hrozí mu i přeměna trestu 12 měsíců. Okresní soud také připomněl, že v rámci trestního stíhání v minulosti došlo ke vzetí stěžovatele do vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu, protože se k soudu nedostavoval. Stěžovatel nemá nadále vazby na konkrétní místo, zaměstnání nebo osoby. Použití některého z institutů nahrazujících vazbu dle okresního soudu není možné.

3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 3. 2026 č. j. 47 To 110/2026-33 byla stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu zamítnuta. Krajský soud souhlasil s názorem okresního soudu, že u stěžovatele je nadále dán důvod vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu a v podstatě potvrdil důvody, na kterých rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě založil okresní soud.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, která se váže k tzv. útěkové vazbě a namítá, že rozhodnutí obecných soudů nedávají odpověď na otázku, proč po téměř deseti měsících vazby existuje reálné a konkrétní riziko, že po propuštění uprchne nebo se bude skrývat. Z ústavního hlediska nestačí obecná nedůvěra v procesní postoj stěžovatele. Útěková vazba musí mířit k zamezení útěku nebo skrývání, nikoli k sankcionování procesního postoje, k prevenci jeho "nespolupráce" nebo k udržení pohodlnější organizace řízení. Obecné soudy nezohlednily, že stěžovatel uvedl, kde se po propuštění z vazby může zdržovat (u své matky). Tuto informaci obecné soudy znehodnotily odkazem na minulou trestní věc a absenci pracovních a majetkových vazeb. Tím však založily nebezpečný a ústavně nepřijatelný standard: osoba invalidní, bez zaměstnání a bez významného majetku by byla automaticky znevýhodněna při rozhodování o osobní svobodě, aniž by soud zkoumal skutečné osobní, rodinné a místní vazby. Soudy také zaměňují útěkové riziko s rizikem údajné procesní obstrukce. Ani pokud jde o hrozbu "vysokého trestu", nevysvětlily obecné soudy konkrétně, proč lze předpokládat jeho uložení ve vztahu k aktuální důkazní situaci. Kromě toho obecné soudy nedostatečně zohlednily plynutí času. A vadou napadených rozhodnutí je také nedostatečné vypořádání otázky, zda účelu vazby nelze dosáhnout mírnějšími opatřeními. Odmítnutí substitutů je paušální. Dále stěžovatel namítá, že při vazebním zasedání neměl reálnou možnost vyjádřit se ke všem okolnostem podstatným pro rozhodnutí o vazbě, a že bylo porušeno jeho právo na obhajobu v souvislosti s úkony, které proběhly v době, kdy neměl řádně zajištěnu obhajobu, zejména ve vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání pro přečin podle § 337 odst. 1 trestního zákoníku. Nakonec stěžovatel uvádí, že krajský soud nedostatečným způsobem přezkoumal rozhodnutí okresního soudu.

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

6. Ústavní soud se k tzv. útěkové vazbě podle § 67 písm. a) trestního řádu vyjádřil již mnohokrát, a to zejména v souvislosti s kritériem hrozby vysokého trestu. Z aktuální judikatury vyplývá, že samotná hrozba vysokého trestu nemůže být vnímána jako bianko šek, na základě kterého je možno odůvodnit vzetí do vazby nebo následné ponechání ve vazbě. Pro posouzení rizika útěku musí být hrozba vysokého trestu hodnocena spolu s dalšími relevantními faktory, jako jsou osobnostní rysy obviněného, jeho majetek, kontakty v zahraničí, rozsah jeho místně založených citových a zaopatřovacích vazeb atd. Současně musí soudy zvážit a výslovně vypořádat tvrzení obviněného, kterými je snižována obava z útěku (uprchnutí) nebo skrývání se (např. nálezy ze dne ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16, bod 20 nebo ze dne 15. 9. 2025 sp. zn. I.ÚS 2438/25, bod 27).

7. Judikatura Ústavního soudu tedy již neakceptuje hrozbu vysokého trestu jako vazební důvod stojící sám o sobě. Musí se k němu přidat alespoň nějaké další skutečnosti zakládající důvodnou obavu (reálné riziko), že obviněný uprchne, nebo se bude skrývat. Argumenty použité na podporu této důvodné obavy k ní musí mít jasnou vazbu, a tedy nemůže jít o riziko obecné (nález ze dne 15. 9. 2025 sp. zn. I.ÚS 2438/25).

8. V posuzované věci byla hrozba uložení vysokého trestu jedním z důvodů pro ponechání stěžovatele ve vazbě, nebyla ovšem jediným důvodem, na kterém obecné soudy závěr o ponechání stěžovatele ve vazbě postavily. Z usnesení okresního a krajského soudu je zřejmé, že soudy vedle úvah stran trestu hrozícího stěžovateli vycházely z toho, že stěžovatel v jiném trestním řízení (sp. zn. 4 T 72/2020) s orgány činnými v trestním řízení nespolupracoval, nereagoval na jejich výzvy, a proto byl na něj vydán příkaz k zatčení a ten také realizován. To se stalo za situace, kdy stěžovatel měl stálé bydliště, rodinné zázemí, byl invalidním důchodcem, bydlel na území České republiky a neutekl do zahraničí, což jsou vše okolnosti, které jsou dány také nyní, kdy stěžovatel argumentuje, že by v případě propuštění z vazby pobýval u své matky, a kdy odkazuje na svůj zdravotní stav. Kromě toho krajský soud v napadeném usnesení upozornil, že bojkotování trestního řízení stěžovatelem v minulosti víceméně odpovídá profilu jeho osobnosti, jak byl popsán znalcem v aktuálně vedeném trestním řízení, což obavu z nežádoucího jednání obviněného v případě jeho propuštění na svobodu posiluje.

9. Pozornosti okresního a krajského soudu neunikla také skutečnost, že aktuální trestní stíhání stěžovatele bylo v jeho průběhu rozšířeno o přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, protože nerespektoval rozhodnutí soudu o zákazu styku s poškozenou. Stěžovatel i u vazebního zasedání uvedl, že poškozené poslal dopis, což nepovažoval za porušení rozhodnutí soudu. Obecné soudy k tomu ovšem konstatovaly, že stěžovatel i v době, kdy je ve vazbě, svým vyjadřováním (a dle Ústavního soudu také jednáním) deklaruje, že nerespektuje autoritativní rozhodnutí soudu, což je rovněž nutno považovat za zesílení vazebních důvodů.

10. Se zřetelem k výše uvedenému je patrné, že obecné soudy přihlížely k výši hrozícího trestu odnětí svobody, nicméně v souladu s judikaturou Ústavního soudu nezaložily svá rozhodnutí formalisticky pouze na této skutečnosti. Pečlivě zvážily individuální situaci stěžovatele a podrobně zdůvodnily, zda a jak z jeho chování či majetkových a jiných poměrů plyne důvodnost ponechání ve vazbě dle § 67 písm. a) trestního řádu. Ústavní soud považuje rozhodnutí obecných soudů z tohoto pohledu za bezvadné a vazební důvod za dostatečně podložený. Není pravdou, že by obecné soudy sankcionovaly procesní postoj stěžovatele (ať už nynější či minulý); chování stěžovatele je jedním z důležitých faktorů, které obecné soudy musely při rozhodování zvážit. Jestliže stěžovatel v minulosti jednal systematicky obstrukčně (a Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že tak jednal - viz usnesení ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 185/22, bod 13) a v aktuální věci již nerespektoval rozhodnutí soudu, nebylo možné než dospět k závěrům uvedeným v napadených usneseních. Po obecných soudech nelze požadovat, aby vyčkaly, až se stěžovatel bude skrývat a začne být nekontaktní, jako tomu bylo v minulosti.

11. Co se týče vlivu plynutí času na vazbu stěžovatele, i k tomuto se Ústavní soud v judikatuře již vyjádřil. Pokud obecné soudy opakovaně rozhodují o vazbě, která trvá po delší dobu, uplatní se tzv. doktrína zesílených důvodů. Ta stojí na požadavku, aby soudy ve vazebních věcech vždy zohlednily hledisko času. Vazba jako výjimečný zajišťovací nástroj má trvat jen nezbytně nutnou dobu (nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 nebo ze dne 6. 8. 2025 sp. zn. IV.ÚS 1563/25). Soudy rozhodující o vazbě musí pečlivě vážit, zda dosavadní argumenty pro omezení osobní svobody obstojí v čase či nikoli. Argumenty, které stály na počátku vazebního rozhodnutí a které zpočátku odůvodňovaly vazební důvod, již později dle okolností věci mohou, ale nemusí stačit. Pokud nestačí, soudy musí předložit další přesvědčivé argumenty. Tedy, čím déle vazba trvá, tím přesvědčivější a konkrétnější argumenty pro její zachování musí existovat (nález ze dne 6. 8. 2025 sp. zn. IV.ÚS 1563/25).

12. Stěžovatel byl vzat do vazby v souvislosti s aktuálním trestním stíháním usnesením okresního soudu ze dne 24. 4. 2025. To znamená, že v době vydání nyní napadených usnesení (okresního soudu ze dne 18. 2. 2026 a krajského soudu ze dne 18. 3. 2026) byl stěžovatel ve vazbě 10, resp. 11 měsíců. Takovou dobu, byť samozřejmě nikoli zanedbatelnou, nelze ještě považovat za natolik dlouhou, že by významným způsobem oslabila důvody, pro které byl stěžovatel do vazby vzat. A to tím spíše, pokud se jedná o důvody, na kterých je aktuálně postavena vazba stěžovatele. Plynutí času (nikoli extenzivně dlouhé) nemohlo ubrat na závažnosti chování stěžovatele v minulosti v jiném trestním řízení či na projeveném nerespektování rozhodnutí soudu o zákazu styku s poškozenou nebo na aktuálních závěrech znalců o osobě stěžovatele. Kromě toho Ústavní soud již v minulosti (usnesení ze dne 18. 3. 2026 sp. zn. IV. ÚS 237/26) stěžovateli vysvětlil, že je nerealistické, aby doktrína zesílených důvodů vedla k tomu, že obecné soudy budou pokaždé uvádět nové argumenty. Takto ji nelze vykládat. Obecné soudy v nyní posuzovaném řízení jasně a srozumitelně zdůvodnily, proč vazební důvody v případě stěžovatele stále trvají. Podle názoru Ústavního soudu nejsou jejich závěry nijak excesivní a je možné konstatovat, že plynutím času nedošlo k takovému oslabení vazebních důvodů, které by mohlo zpochybnit nutnost trvání útěkové vazby.

13. Co se týče argumentace stěžovatele vážící se k institutům nahrazujícím vazbu, dle Ústavního soudu obecné soudy nemusely vzhledem k okolnostem věci uvádět více, než je řečeno v napadených usneseních. Okresní soud odkázal na osobnostní rysy stěžovatele popsané znalci, závažnost trestné činnosti, z níž je obviněn, jeho chování v přípravném řízení (úmyslné prodlužování řízení a proklamované nerespektování autority soudu) i v předchozím trestním řízení a dospěl k závěru, že není možné nahradit vazbu stěžovatele instituty uvedenými v § 73, resp. § 73a trestního řádu. V tomto případě dle názoru Ústavního soudu nebylo nutné, aby okresní soud ke každému jednotlivému institutu zvlášť uvedl, proč je jeho užití vyloučeno.

14. Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se nemožnosti vyjádřit se ke všem okolnostem podstatným pro rozhodnutí o vazbě a porušení práva na obhajobu, Ústavní soud odkazuje na napadené usnesení krajského soudu (bod 12 odůvodnění). Krajský soud se velmi podrobně oběma těmito námitkami zabýval, přičemž stěžovatel Ústavnímu soudu nepředložil jinou argumentaci, než tu, která byla krajským soudem řádně vypořádána.

15. Vzhledem k uvedenému neshledal Ústavní soud, že by obecné soudy svým postupem jakkoli zasáhly do základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2026

Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu