Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele D. G., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Ivem Polanským, advokátem se sídlem [adresa] Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2026 č. j. 44 To 101/2026-84 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. března 2026 č. j. 43 Nt 4326/2025-38, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Trestní soudy nevyhověly návrhu odsouzeného stěžovatele na povolení obnovy řízení. Stěžovatel tvrdil, že po vypracování znaleckého posudku z oboru biomechaniky vyšly najevo skutečnosti, které by znamenaly jiné posouzení jeho skutku - těžké újmy na zdraví ve stádiu pokusu a výtržnictví. Předmětem nyní řešeného případu je otázka, zda trestní soudy postupovaly při posuzování této otázky protiústavně.
Vymezení věci
2. Stěžovatel fyzicky napadl osobu za použití techniky podobné hodu ura nage - tj. přehodil poškozeného dozadu přes své tělo, poškozený letěl vzduchem a dopadl na levý bok na obrubník. Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byl uznán vinným jednak pokusem provinění těžkého ublížení na zdraví a jednak proviněním výtržnictví (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 8. 2022 č. j. 47 Tm 1/2022-327). Ve zkušební době tohoto odsouzení stěžovatel se svým bratrem napadli jinou osobu. Stěžovatel byl uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví [§ 21 odst. 1 trestního zákoníku, § 145 odst.1, odst. 2 písm. g) trestního zákoníku] a přečinem výtržnictví [§ 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestného zákoníku] a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a 6 měsíců, se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2024 sp. zn. 40 T 13/2024 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2025 sp. zn. 10 To 11/2025).
3. Stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 návrh na povolení obnovy řízení ve věci sp. zn. 47 Tm 1/2022, které skončilo pravomocným rozsudkem obvodního soudu ze dne 2. 8. 2022, č. j. 47 Tm 1/2022-327, který nabyl právní moci dne 22. 9. 2022. Po právní moci odsuzujícího rozsudku podle něho vyšly najevo skutečnosti a důkazy soudu dříve neznámé, které jsou způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o jeho vině a trestu. Konkrétně poukázal na nový znalecký posudek z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, z něhož vyplývalo, že technika ura nage je pohyb kontrolovaný. V drtivé většině při ní dochází k primárnímu dopadu na levý bok nebo v oblasti pánve. Primární dopad na hlavu je z biomechanického hlediska velmi nepravděpodobný. Může nastat pouze sekundárně a pokud nastane, má výrazně nižší energii a není obvykle zdrojem těžkých poranění.
4. Obvodní soud návrh stěžovatele zamítl napadeným usnesením. Neshledal důvody pro obnovení řízení. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal stížnost. Namítal, že obvodní soud nedostatečně posoudil zákonné podmínky obnovy řízení, dopustil se vad v procesním postupu a vydal nepřezkoumatelné usnesení. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trestní soudy neposoudily relevanci nového důkazu s ohledem na jeho přesvědčivost v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení nemůže být vedeno tak, aby soud nově předložené důkazy pouze formálně registroval, aniž by je podle povahy věci skutečně procesně prověřil.
6. Napadená rozhodnutí podle názoru stěžovatele nevykazují pouze jednotlivá dílčí pochybení, ale představují souběh vad, které ve svém celku vedly k popření smyslu řízení o návrhu na obnovu trestního řízení. Nově předložený posudek z biomechaniky nebyl věcně vyhodnocen ve vztahu k nosnému závěru původního rozsudku a odůvodnění obvodního soudu je v této části nepřezkoumatelné. Městský soud podle stěžovatele tento deficit nenapravil, ale znalecký posudek sám interpretoval, hodnotil jeho metodologii i rozsah podkladů a současně deformoval jeho obsah tím, že jej prezentoval jako potvrzení závěrů soudně lékařského posudku, přestože jeho podstatou bylo právě jejich zpochybnění. Současně aproboval odmítnutí důkazních návrhů směřujících k objasnění skutkových okolností, které sám označil za významné, a nevypořádal se ani s návrhem stěžovatele na provedení formálně bezvadného znaleckého posudku při veřejném zasedání.
7. Podle stěžovatele soudy porušily jeho právo na soudní a jinou právní ochranu [čl. 36 odst. 1, čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], právo na obhajobu a presumpci neviny (čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny) a právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny). Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí. S ohledem na intenzitu zásahu do osobní svobody stěžovatele navrhl, aby Ústavní soud posoudil věc jako naléhavou a projednal ji mimo pořadí.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů a nevykonává dozor nad jejich rozhodovací činností (čl. 91 odst. 1 Ústavy); je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Proto také platí, že mimo jiné hodnocení důkazů a intepretace jiných, než ústavních předpisů jsou zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud může v řízení o ústavní stížnosti zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, byla-li v procesu aplikace běžného zákona porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody.
11. Obnova řízení (resp. návrh na obnovu řízení) je mimořádným opravným prostředkem a má s ním být nakládáno restriktivním způsobem a pouze v těch případech, které přesně vymezuje zákon, tj. trestní řád. Pojem "skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé" podle ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu soud hodnotí již v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení a zjišťuje jejich význam ve vztahu k původnímu pravomocně skočenému trestnímu řízení. Nemůže se tak jednat o skutečnosti nebo důkazy hypotetické či zjevně pochybné, nýbrž musí skýtat vysoký stupeň pravděpodobnosti (resp. plně odůvodněný předpoklad) o tom, že na jejich základě by skutečně mohlo dojít ke změně původního pravomocného rozhodnutí. Při tomto hodnocení se soud může zabývat rovněž důvody, pro které tyto skutečnosti nebo důkazy nebyly uplatněny dříve.
12. Ústavní soud připomíná, že jeho úlohou není přezkoumávat správnost původních rozhodnutí napadených návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadená meritorní rozhodnutí, ani posuzovat otázku viny či trestu (viz nález sp. zn. III. ÚS 905/17 ze dne 22. 10. 2019).
13. Posouzení Ústavního soudu se může týkat pouze toho, zda o existenci důvodů pro obnovu řízení rozhodl obecný soud ústavně souladným způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesivní či libovolné. Zamítne-li obecný soud takový návrh, je stěžejní, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2959/10 ze dne 14. 4. 2011). K porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu v těchto případech dojde jen tehdy, zjistí-li Ústavní soud extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a z něho vyvozenými právními závěry, nikoliv v případě pouhé potenciálně odlišné interpretace skutkového děje (stanovisko pléna ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20).
14. Napadená rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení v porovnání s právě uvedenými hledisky obstojí.
15. Jádrem argumentace stěžovatele je tvrzení, že nový znalecký posudek z odvětví biomechaniky zpochybnil základní premisu, na níž právní posouzení jeho viny spočívalo. Právní kvalifikace jeho činu jako těžkého ublížení na zdraví ve stádiu pokusu totiž podle něho byla vystavěná na závěru o způsobilosti útoku přivodit závažné poranění hlavy. Z nového znaleckého posudku podle něj vyplývá, že takové riziko při technice útoku, kterou provedl, nehrozilo.
16. Městský soud v napadeném usnesení dostatečně vysvětlil, že doplnění dokazování v podobě stěžovatelem navrhované rekonstrukce činu a vypracováním dodatku znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství by bylo nedůvodné. Podle městského soudu oba posudky činí shodný závěr o možnosti závažného poranění hlavy při vystavení hlavy přímému a dostatečně intenzivnímu nárazu jako primární kontaktní plochy. Znalecký posudek z odvětví soudního lékařství proveden v původním řízení dospěl k závěru o možnosti vzniku těžké újmy na zdraví za situace, kdyby došlo při prudkém pádu na podložku mimo oblast kyčlí, resp. beder, poškozeného např. do oblasti hlavy v kontextu pádu nikoliv na rovnou podložku (rovný chodník), ale přímo na obrubník. Tyto závěry podle městského soudu korespondují se závěry nového posudku z odvětví forenzní biomechaniky. Znalec v něm uvedl, že aby vzniklo závažné poranění hlavy (například fraktura lebky či nitrolební krvácení), musela by být hlava vystavena přímému a dostatečně intenzivnímu nárazu jako primární kontaktní plocha. Dále se v posudku možností dopadu hlavou přímo na obrubník či dopadem poškozeného na obrubník jinou části těla a mírou ať už primárního či sekundárního kontaktu hlavy s rovnou podložkou (chodníkem), při zohlednění materiálu, z něhož je chodník zkonstruován či nerovnou podložkou (přímo s obrubníkem nebo hranou obrubníku) nezabýval (bod 9 napadeného usnesení městského soudu).
17. Za těchto okolností nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavně relevantní pochybení v napadených rozhodnutích neshledal. Rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná a Ústavní soud rovněž ověřil souladnost postupu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu