Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Š. P., zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou, se sídlem [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 4 To 62/2010, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 5. 2011, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 4 To 62/2010 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), kterým bylo ke stížnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2010, č. j. 50 T 3/2010-7169 (dále jen "usnesení Krajského soudu"), jímž bylo podle § 188 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") rozhodnuto o vrácení trestní věci vedené proti stěžovateli a dalším obviněným k došetření. Mezi hlavní důvody pro vrácení věci k došetření shledané krajským soudem patřila skutečnost, že některé důkazní prameny byly získány při prohlídkách jiných nebytových prostor provedených na základě povolení vydaného státním zástupcem a tedy, dle názoru krajského soudu, s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (veškeré nálezy Ústavního soudu viz http://www.usoud.cz) nezákonně. Vrchní soud však shledal takovéto důkazy použitelné s ohledem na stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 31/10 (č. 426/2010 Sb.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s uvedeným stanoviskem pléna Ústavního soudu a poukazuje na odlišná stanoviska soudců Stanislava Balíka, Jiřího Nykodýma a E. W. k němu. Upozorňuje, že odlišná stanoviska mohou být základem pro pozdější rozhodování Ústavního soudu o téže otázce (viz zamítavý nález k volebním kaucím sp. zn. Pl. ÚS 3/96 a odlišná stanovisky čtyř soudců, kdy zejména společné
Odlišné stanovisko — soudců Klokočky a Paula se stalo základem pro vyhovující nález
odlišné stanovisko soudců Klokočky a Paula se stalo základem pro vyhovující nález sp. zn. Pl. ÚS 42/2000). Napadené usnesení vrchního soudu nelze dle stěžovatele považovat za ústavně konformní, neboť je vydáno na základě neústavního výkladu intertemporálních účinků derogačního nálezu Pl. ÚS 3/09 ve stanovisku Pl. ÚS-st. 31/10 ve vztahu k doposud neukončeným trestním řízením, v nichž slouží důkazy získané při nezákonné prohlídce jiných prostor jako důkaz. Usnesení tak porušuje stěžovatelova práva ústavně zaručená čl. 7, čl. 10, čl. 36 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Proto stěžovatel navrhuje, aby jej Ústavní soud zrušil.II. Ústavní stížnost není přípustná. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci se však v projednávaném případě nejedná. Co se týče stěžovatelem uváděné judikatury Ústavního soudu, jejím základem byly buďto stížnosti odsouzených podané až po úplném ukončení trestního řízení, nebo se jednalo o stížnosti proti příkazu státního zástupce k provedení prohlídky vznesené z pozice subjektu, který jejím prováděním měl být dotčen v souvislosti s tím, že prohlídka byla provedena u něj. Nešlo tedy o posuzování rozhodnutí obecných soudů vydaných po předběžném projednání obžaloby dle § 188 trestního řádu. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za nepřípustnou a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2011
Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj