Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ARGEMON INVEST s.r.o., IČ [IČO], se sídlem v [adresa] zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem v [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2013, č.j. 14 Co 109/2013-68, a výroku III. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2012, č.j. 273 EC 1071/2009-58, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností ze dne 15. 5. 2013, jež splňuje všechny náležitosti předepsané pro tento typ návrhu zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Shora označeným usnesením Městského soudu v Brně bylo zastaveno řízení o stěžovatelčině žalobě o zaplacení částky 1.022,- Kč s příslušenstvím proti žalované Z. S. (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že se stěžovatelce nevrací soudní poplatek ve výši 300 Kč z návrhu na zahájení řízení (výrok III.). Posledně uvedený výrok napadla stěžovatelka odvoláním, o němž Krajský soud v Brně rozhodl napadeným usnesením tak, že odvoláním napadený výrok III. rozhodnutí soudu prvního stupně o nevrácení soudního poplatku potvrdil, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 3. Proti právě uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i proti výroku III. rozhodnutí soudu prvního stupně podala stěžovatelka ústavní stížnost, jejíž podstatou je nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obecných soudů, podle něhož bylo třeba při vrácení poplatku v její věci postupovat podle § 10 odst. 3 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění novely provedené zákonem č. 218/2011 Sb., neboť ustanovení čl. II bodu 1 věty první zákona č. 218/2011 Sb. dopadá jen na vybírání, nikoliv vracení soudních poplatků; stěžovatelce tudíž zaplacený soudní poplatek ve výši 300 Kč vrátit nelze. Stěžovatelka se však s tímto závěrem obecných soudů neztotožnila a naopak poukázala na právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. I. ÚS 3296/12, kde Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti v obdobné věci. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dále uvedla, že výklad obecných soudů se dotýká jejího legitimního očekávání, neboť není chráněno její právo, které jí zákon dával v době, kdy podávala žalobu, a v této souvislosti se dovolávala nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06 (N 23/44 SbNU 279; č. 84/2007 Sb.).
4. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. O takový případ se jedná i v nyní posuzované věci. V podstatě totožnou ústavní stížností téže stěžovatelky se již zabýval III. senát Ústavního soudu, načež ji usnesením ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1367/13, odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh s tím, že pokud obecné soudy nepřihlédly k již zmíněnému nálezu sp. zn. I. ÚS 3296/12, jde sice o pochybení, kterému však nelze přiznat ústavněprávní rozměr, protože jde o bagatelní věc.
6. Vzhledem k výše uvedenému a dále z důvodů podrobně vyložených v usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1367/13, jež jsou stěžovatelce nepochybně známy, a proto na ně postačí pouze odkázat, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2013 Ludvík David, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu