Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Mgr. M. K., zastoupené advokátkou Mgr. Zuzanou Candigliota, sídlem [adresa] Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 ICdo 85/2024-549 ze dne 26. února 2026, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 104 VSPH 583/2023-391 ze dne 30. října 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 196 ICm 4437/2016-320 ze dne 3. dubna 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. J. D., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatelka se po vedlejší účastnici jako žalované domáhala zaplacení 2 724 343,48 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené žalovanou coby insolvenční správkyní. Ke škodě mělo dojít tím, že žalovaná nepopřela pohledávku věřitele ze smlouvy o úvěru (1 329 707,14 Kč na jistině a 1 394 636,34 Kč jako příslušenství) a daná částka byla vyplacena z majetkové podstaty. Městský soud v Praze napadený rozsudkem žalobu co do částky 1 329 707,14 Kč zamítl (výrok I), v částce 1 394 636,34 Kč jí vyhověl (výrok II). Podle městského soudu žalovaná při přezkumu příslušenství pohledávky nepostupovala s odbornou péčí, když ji uznala, aniž by bylo zřejmé, jak věřitel k výši požadované částky dospěl a zda byl v této výši úrok sjednán; tvrzená výše úroku navíc byla v rozporu se zákonem. Ve vztahu k jistině pohledávky naopak žalovaná podle soudu postupovala s odbornou péčí, neboť nic nenasvědčovalo tomu, že by popření pohledávky bylo úspěšné. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalobu dále zamítl co do 509 170,37 Kč, neboť v dané částce (odpovídající zákonnému úroku z prodlení) věřitel uplatnil příslušenství důvodně a žalovaná nepochybila, pokud ji nepopřela. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky i žalované.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se soudy nevypořádaly s její argumentací, opomenuly významné důkazy a jejich skutkové a právní závěry jsou vnitřně rozporné. Nejvyšší soud měl navíc při přezkumu dovolání postupovat přepjatě formalisticky. Důsledkem pochybení soudů může údajně být ztráta obydlí stěžovatelky i jejích dětí.
4. Vnitřní rozpor stěžovatelka spatřuje v tom, že soudy připustily existenci indicií zpochybňujících oprávněnost pohledávky, současně ale tvrdí, že tyto indicie nemohly vést ani k jejímu částečnému popření co do jistiny. Povinnost insolvenčního správce postupovat s odbornou péčí podle stěžovatelky představuje jednotný standard postupu a žalovaná se dopustila stejných pochybení ve vztahu k jistině, jako které jí soudy vytkly ve vztahu k příslušenství. Stěžovatelka přitom po celou dobu namítala neexistenci přihlášené pohledávky, resp. neplatnost právního základu, z něhož měla vzniknout (při sjednávání úvěru mělo dojít k podvodu).
5. Stěžovatelka dodává, že podle soudů neprokázala předání konkrétně vymezených listin (prokazujících podvodné jednání), což údajně neodpovídá celkovému průběhu dokazování a procesnímu postoji žalované, která nezpochybňovala, že se před přezkumným jednáním se stěžovatelkou sešla a převzala od ní podklady. Stěžovatelka tvrdila, že žalovaná měla dostatek informací k popření pohledávky, soudy se však s touto argumentací nevypořádaly a namísto posouzení, zda uvedené skutečnosti měly vést žalovanou k dalšímu prověřování přihlášené pohledávky, se omezily na konstatování, že žalovaná měla dostatek informací k závěru, že popření jistiny by pravděpodobně nebylo úspěšné. Bez odpovědi měla zůstat i námitka, že žalovaná nevyužila zákonem předpokládanou možnost vyžádat si součinnost od banky nebo dalších subjektů a že uznala nevykonatelnou pohledávku prakticky bez vlastního ověření skutkového základu věci; nevypořádána měla zůstat i námitka, že žalovaná nevynaložila veškeré úsilí, aby nedošlo ke škodě. Opomenutí důkazů pak stěžovatelka spatřuje v tom, že soudy provedly rozsáhlé dokazování, ale s některými listinnými důkazy, které měly přímý význam pro posouzení odborné péče, se nevypořádaly.
6. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by v dovolání uplatnila především námitky skutkové a procesní povahy. Stěžovatelka naopak výslovně namítala nesprávnost právního závěru odvolacího soudu. Nejvyšší soud navíc mechanicky aplikoval závěry svého rozsudku sp. zn. 29 ICdo 38/2019 ze dne 25. 2. 2011, který se ale týkal vykonatelných pohledávek.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do jejich rozhodovací činnosti zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva nebo svobody. Úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat důkazy ani zjištěný skutkový stav, do rozhodnutí soudů v tomto směru zasahuje pouze tehdy, je-li jejich postup tak excesivní, že překračuje meze ústavnosti.
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud pochybení dosahující ústavní úrovně neshledal. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a jednoznačně z nich vyplývá, proč - navzdory stěžovatelčiným argumentům - soudy žalobě zčásti vyhověly a zčásti nikoliv. Tvrzený vnitřní rozpor v nich Ústavní soud nespatřuje. Námitky týkající se prokázání předání listin mají skutkovou povahu, přičemž závěru soudů nelze ani z tohoto hlediska nic vytknout (viz navíc bod 9 rozsudku městského soudu, podle něhož by ani při opačném skutkovém závěru nebylo možné žalobě v dané části vyhovět). K námitce opomenutých důkazů nutno poznamenat, že stěžovatelka žádný konkrétní opomenutý důkaz neuvádí. Není na Ústavním soudu, aby za stěžovatelku dohledával, k jakým důkazům se soudy nevyjádřily. Pochybení dosahující ústavní úrovně konečně Ústavní soud s ohledem na obsah dovolání neshledává ani v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu.
10. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu