I. ÚS 157/96

Odůvodnění

napadeného rozsudku. Poukázal pouze na to, že stěžovatel odůvodňuje svoji stížnost odlišným hodnocením skutkových okolností a nesprávně vykládá pojem konkludentního projevu vůle. Krajský soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Okresní soud Plzeň - město ve svém vyjádření k ústavní stížnosti prohlásil, že nesouhlasí s jejím odůvodněním a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Zároveň vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Dopravní zdravotní a záchranná služba P. (nyní Zdravotnická záchranná služba P.) se postavení vedlejšího účastníka řízení v předmětné věci vzdala.

Stěžovatel sdělil, že netrvá na ústním projednání věci.

Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků upustil.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku krajského soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, byť z jiných příčin než stěžovatel uvádí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě napadá hodnocení skutkových okolností krajským soudem, pokud jde o základní povinnosti vyplývající z pracovního poměru a jejich právní kvalifikaci. Poukazuje na to, že podle odůvodnění napadeného rozsudku žádný z účastníků neplnil základní povinnosti vyplývající z pracovního poměru, neboť Dopravní a záchranná služba Plzeň - sever stěžovateli nepřidělovala práci a nevyplácela mu mzdu a stěžovatel práci nevykonával, jejího přidělování se nedomáhal a nedomáhal se ani zaplacení mzdy. Na základě těchto zjištění krajský soud dovodil, že (údajně) vůle obou účastníků směřovala k ukončení pracovního poměru a konstatoval, že i když nebyla sjednána ani písemná ani ústní dohoda o ukončení pracovního poměru, došlo k jeho ukončení konkludentně tím, že účastníci sporu přestali navzájem plnit povinnosti vyplývající z pracovního poměru. Stěžovatel dále napadá přípustnost konkludentního projevu vůle v souzené věci, neboť podle jeho názoru dohoda o ukončení pracovního poměru nemůže být sjednána konkludentně, protože takový způsob ukončení pracovního poměru zákon nezná. Poněvadž podle názoru stěžovatele soud nerozhodoval podle zákona, porušil tím článek 95 odst. 1 Ústavy, a tím mu odepřel i právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil (např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 68/93, I. ÚS 108/93, II. ÚS 45/94), že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

V daném případě stěžovatel toliko obecně naznačil údajné nedostatky v hodnocení skutkových okolností, pokud jde o plnění základních povinností, vyplývajících z pracovního poměru, aniž by byl blíže uvedl, v čem jejich nesprávné hodnocení krajským soudem spatřuje. Ústavní soud se v zásadě může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, leč jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří i právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tohoto práva se stěžovatel dovolává zejména s poukazem na to, že dohoda o ukončení pracovního poměru nemůže být sjednána konkludentně, jak dovodil krajský soud, neboť zákon prý nezná skončení pracovního poměru tím, že obě strany své zákonné povinnosti přestanou plnit.

Uvedené námitce nelze přisvědčit.

Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti a nelze z toho důvodu argumentovat porušením ústavních záruk stěžovatele. Tak rozhodoval Ústavní soud např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 188/94 (viz Ústavní soud České republiky - Sbírka nálezů a usnesení svazek 3, Vydání 1. Praha C. H. Beck 1995), i když připustil, že v některých případech se může stát, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být tak extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. K takové situaci však v souzené věci nedošlo. Názor odvolacího soudu, že uzavření dohody o skončení pracovního poměru konkludentním jednáním účastníků je přípustné - který sdílí i Ústavní soud - je založen na ust. § 240 odst. 2 zákoníku práce, podle něhož projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Projev vůle je třeba podle § 240 odst. 3 zákoníku práce vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití. Právní úkony vyjádřené konkludentně (per facta concludentia), jsou interpretovatelné především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená. V soudním řízení oba soudy vzaly za prokázáno, že pracovní poměr stěžovatele trval od 2. 5. 1992 do 31. 3. 1993, kdy vykonával pro odpůrce práci a za ni mu byla vyplácena mzda. Pokud jde o období od 1. 4. 1993 do 31. 12. 1993, opřely se soudy o výpovědi svědků, že žádný z účastníků neplnil základní povinnosti vyplývající z pracovního poměru, odpůrce nepřiděloval stěžovateli práci podle pracovní smlouvy, neplatil mu mzdu a stěžovatel se přidělování práce a placení mzdy nedomáhal. Z těchto skutečností soudy dovodily, že vůle obou účastníků směřovala k ukončení pracovního poměru, a to ke dni 1. 4. 1993. Podle přesvědčení Ústavního soudu není důvodu, aby byl tento závěr z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele zpochybňován.

V řízení před obecnými soudy však došlo k závažným pochybením procesní povahy, která Ústavní soud nemohl přehlédnout.

Ústavní soud ze spisu Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 12 C 298/94, zjistil, že okresní soud při ústním jednání dne 21. 3. 1995 odročil jednání na den 2. 5. 1995, což účastníci vzali na vědomí. Dne 29. 3. 1995 však soud nařídil jednání na den 4. 5. 1995, avšak účastníci řízení o této změně nebyli vyrozuměni. Stěžovatel ve svém podání ze dne 2. 5. 1995 uvádí, že se dostavil k okresnímu soudu téhož dne, zjistil, že se (toho dne) žádné ústní jednání v jeho věci nekoná, a proto současně písemně požádal soud o sdělení termínu nového ústního jednání. Předseda senátu okresního soudu v protokolu o jednání ze dne 4. 5. 1995 konstatoval závadu ohledně nevypravení referátu o přeložení jednání z 2. 5. 1995 na 4. 5. 1995 a vyhlásil usnesení, že jednání se odročuje na dobu neurčitou za účelem nového obeslání účastníků. Téhož dne, tj. 4. 5. 1995, byl však sepsán u okresního soudu protokol, v němž je uvedeno, že "od soudu" je přítomna JUDr. D. M. a přísedící P. B. a ing. F. K. Mimo jednání - jak je z tohoto protokolu patrno - byl pak vyslechnut podle § 131 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") V. G., ředitel Zdravotní záchranné služby Plzeň - sever, který jako účastník řízení zejména uvedl, že pracovní poměr se stěžovatelem skončil dohodou k datu, kdy do organizace nastoupil JUDr. V. V té době byla u organizace zaměstnána manželka stěžovatele, která měla provést písemnou dohodu o ukončení pracovního poměru, a V. G. se domnívá, že tak učinila. Téhož dne, tedy 4. 5. 1995, byly dále mimo ústní jednání vyslechnuty svědkyně M. N. a N. J. Dne 3. 7. 1995 se konalo u okresního soudu další ústní jednání, kterého se stěžovatel zúčastnil. Při jednání byl přečten citovaný protokol ze dne 4. 5. 1995, k němuž stěžovatel v podstatě uvedl, že s ředitelem organizace dohodu o ukončení pracovního poměru (a zejména v písemné formě) neuzavřel.

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 9. 11. 1995, č.j. 12 C 298/94-35, byl návrh stěžovatele proti odpůrci Dopravní zdravotní a záchranné službě Plzeň - sever o zaplacení doplatku mzdy ve výši 15 948,- Kč s příslušenstvím zamítnut. Stěžovatel v podaném odvolání proti tomuto rozsudku mimo jiné vytýkal soudu I. stupně, že nemohl být přítomen výslechu ředitele odpůrčí organizace a nemohl mu klást otázky, neboť ten byl vyslechnut soudem I. stupně mimo soudní jednání. Krajský soud v napadeném rozsudku tuto námitku stěžovatele sice konstatoval, avšak žádné stanovisko k ní nezaujal.

Za tohoto procesního stavu poukazuje Ústavní soud na prvním místě na ustanovení § 212 odst. 2 o.s.ř., podle něhož k vadám řízení před soudem prvního stupně přihlíží odvolací soud jen potud, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadou je zásadně i porušení práv účastníka řízení, v jehož důsledku mu byla odňata možnost jednat před soudem. To je ostatně i důvodem přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu [§ 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.]. Tato situace nastala i v souzené věci. Z obsahu spisu - jak je uvedeno na jiném místě - totiž plyne, že procesní soudy zcela ignorovaly základní ustanovení o.s.ř. o provádění důkazů. V prvé řadě nebylo dodrženo ustanovení § 122 odst. 1 o.s.ř., podle něhož dokazování provádí soud při jednání. Dále nebyla respektována ani pravidla normovaná ust. § 122 odst. 2 o.s.ř., podle něhož, je-li to účelné, může být o provedení důkazu dožádán jiný soud nebo předseda senátu může důkazy z pověření senátu provést mimo jednání. Takové pověření předsedy senátu však v soudním spisu obsaženo není. Konečně nebyla dodržena ani procesní zásada obsažená v ust. § 122 odst. 2, věta druhá o.s.ř., které stanoví, že účastníci mají právo být přítomni u takto (rozuměj: mimo ústní jednání) prováděného dokazování. Je zřejmé, že kdyby byl zákonný postup při provádění důkazů dodržen, měl by stěžovatel možnost klást účastníku řízení a svědkům dotazy, vyjadřovat se k otázce přidělování práce v kritickém období, k tomu, zda se on sám práce domáhal atd. Je sice pravda, že manželka stěžovatele, která byla vyslechnuta jako svědkyně v jeho přítomnosti, nejprve uvedla, že ředitel G. jí dal pokyn, aby k 31. 3. 1993 "ukončila činnost stěžovatele v počítači" a neproplácela ho, a že jí stěžovatel doma sdělil, že ředitel s ním ukončil pracovní poměr; poté však změnila výpověď tak, že si nepamatuje, zda ji stěžovatel informoval, že ředitel jej odmítá platit anebo že mu pracovní poměr ukončil. Bylo proto nezbytné v souladu s procesními předpisy řádně provést i ostatní relevantní důkazy, což se však nestalo. Za této situace tedy nelze zcela spolehlivě dovodit, že byl proces v předmětné věci jako celek spravedlivý.

Ústavní soud je svou činností ve vztahu k obecným soudům povolán mimo jiné k tomu, aby z ústavněprávního hlediska dbal na procesní čistotu soudního řízení. Zásadám spravedlivého procesu vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1) je třeba rozumět tak, že - v souladu s obecným procesním předpisem - v řízení před obecným soudem musí být účastníku zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Tyto požadavky lze ostatně vyvodit i z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jestliže krajský soud procesní práva stěžovatele ignoroval a ani ve svém rozhodnutí se jimi nezabýval, postupoval v rozporu s citovaným čl. 38 odst. 2 Listiny a v důsledku toho též v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Ostatně takto rozhodoval Ústavní soud např. i ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94 (viz Ústavní soud České republiky - Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, vydání 1. Praha, C. H. Beck 1995).

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. 15 Co 132/96, zrušil.

P o u č e n í :

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. března 1997