Usnesení ze dne 16. 9. 2014
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. J. S., CSc., zastoupeného JUDr. Čestmírem Kubátem, advokátem, se sídlem v [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 30 Cdo 3981/2013-785 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2013, č. j. 13 Co 62/2011-752, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Včas podanou ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo podle něj dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na ochranu osobnosti (čl. 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv), na svobodu projevu (čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy), práva na zákaz diskriminace (čl. 3 Listiny a čl. 14 Úmluvy) a práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy). Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 9. 4. 1991 se stěžovatel domáhal vůči žalovaným, Ing. arch. J. S., Ing. arch. Z. H. a Ing. arch. M. L., vydání rozsudku, kterým jim bude uloženo podepsat a ve stanovené lhůtě zaslat žalobci doporučený omluvný dopis tohoto znění: "Vážený pane architekte, omlouváme se Vám, že jsme v listině "Vyjádření nedůvěry studentů za dosavadní činnost na půdě fakulty architektury" ze dne 11. ledna 1990 spojili Vaši osobu s nepravdivou charakteristikou: - zneužívání politického postavení (předseda ZO KSČ) vůči studentům i pedagogům - demagogické, arogantní, a kariéristické vystupování.", a dále povinnost zaslat stejnopis tohoto dopisu na adresu děkanátu fakulty architektury Vysokého učení technického v Brně, Poříčí 5, Brno. V projednávané věci, ve které řízení probíhalo více než 23 let, rozhodovaly opakovaně soudy všech stupňů, včetně Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího. Nejvyšší soud případ před obecnými soudy konečně uzavřel usnesením ze dne 29. 1. 2014, čj. 30 Cdo 3981/2013-785, kterým odmítl dovolání stěžovatele proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu - rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2013, čj. 13 Co 62/2011- 752, jenž změnil stěžovateli vyhovující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 17 C 24/2003, tak, že žaloba se v celém rozsahu zamítá. Krajský soud v Brně zejména konstatoval, že stěžovatel v rozhodné době (tj. na přelomu let 1989 a 1990) vykonával na fakultě funkci předsedy základní organizace KSČ a výkonem uvedené funkce měl na svém pracovišti fakticky postavení veřejné osoby, která s ohledem na politické zaměření své činnosti zákonitě požívala a požívá ochrany osobnostních práv v menším rozsahu, než je tomu u běžného občana. Soud poukázal na závěry, vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 1993, sp. zn. I ÚS 553/03, na zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, a na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl ÚS 19/93 a dospěl k závěru, že v atmosféře tzv. "sametové revoluce", kdy k posuzovanému projevu žalovaných na fakultě došlo, nelze jejich počínání považovat za protiprávní. Podle krajského soudu se jednalo o skutečnou realizaci práva na svobodu projevu k dosažení cíle, který byl v zájmu celé společnosti. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 1. 2014, č. j. 30 Cdo 3981/2013-785 odmítl, když se zcela ztotožnil s hodnocením věci, provedeným odvolacím soudem.
II. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvedl, že se jedná se o věc, která má sice významný politický podtext, protože se v ní projevuje spojitost s událostmi tzv. "sametové revoluce", z právního hlediska jde ale o spor na ochranu osobnosti, v němž se vysokoškolský pedagog na fakultě architektury, který v inkriminované době na fakultě zastával funkci předsedy základní organizace KSČ, domáhá písemné omluvy po dnes již bývalých studentech za obsah textu, který v měsíci lednu 1990 sepsali, podepsali a vyvěsili na nástěnce umístěné ve veřejných prostorách školy a také předali vedení fakulty, což bylo i argumentem ve sporu o výpověď z pracovního poměru, danou stěžovateli. Stěžovatel považoval a dosud stále považuje obsah textu ve vztahu ke své osobě za urážlivý a nepravdivý, snižující jeho vážnost ve společnosti, nehledě na to, že projednávání této kauzy je vždy středem velké pozornosti sdělovacích prostředků.
Podle odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu došlo k odmítnutí dovolání stěžovatele také pro nedostatečné vymezení důvodu, pro který bylo podáváno. S tím stěžovatel polemizuje. Uvedl, že přesto se dovolací soud v odůvodnění zabýval meritem věci a ztotožnil se s odvolacím soudem, že rozhodující skutečností, která neumožňuje přiznat žalobci právo na ochranu jeho osobnostních práv, je výkon funkce předsedy základní organizace KSČ na fakultě. Dovolací soud rovněž v celém rozsahu přejal závěry Krajského soudu v Brně, že věc je nutno posuzovat v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/03, a zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. S uvedenými právními závěry stěžovatel nesouhlasí. Mezi základní lidská práva a svobody náleží též právo, aby byla zachována lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a jméno člověka (článek 10 Listiny); jde o absolutní lidská práva, protože je nelze omezit zákonem. Oproti tomu právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu patří mezi relativní lidská práva, která jako politická lidská práva a svobody lze omezit zákonem za splnění podmínek stanovených v Listině. Z toho důvodu má prý také právo na ochranu osobnosti, jako absolutní právo, přednost při střetu s politickým právem. Obě rozhodnutí napadená touto ústavní stížností měla podle stěžovatele řešit právě střet jeho práva na ochranu osobnost s politickými právy bývalých studentů. Namísto toho obecné soudy věc posuzovaly výlučně podle prostého zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, jako by měl právní sílu přinejmenším ústavního zákona. Posouzení věci a jejího výkladu stěžovatel považuje za uplatnění principu kolektivní viny, který je nepřípustný a který nemůže přijmout. Navrhl proto, aby byla napadená rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu zrušena. Ústavnímu soudu byl v daném případě dne 22.7.2014 doručen návrh stěžovatele na vyloučení soudkyně Ivany Janů z projednávání a rozhodování věci ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Senát, určený rozvrhem práce pro rozhodnutí o vyloučení soudce, po provedení řízení dle § 38 odst. 1 věty druhé zákona o Ústavním soudu, dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro vyloučení z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti, vedené pod sp.zn. I. ÚS 1572/14.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud dodává, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit. Ústavní soud je toho názoru, že veškeré námitky, které jsou obsaženy v ústavní stížnosti, byly již uspokojivě a ústavně konformním způsobem vyřešeny v řízení před obecnými soudy. Soudy, rozhodující ve věci, správně neponechaly bez povšimnutí skutečnost, že samotný Parlament považoval za nezbytné v zákoně č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, právně charakterizovat povahu minulého totalitního systému, kterým bylo ovládáno i prostředí univerzit, jež bylo třeba - za aktivní účasti studentů a nového vedení vysokých škol - zásadně a urychleně změnit. Na věc samotnou tak tyto soudy nenahlížely čistě soukromoprávním prizmatem jako na naprosto klasický spor na ochranu osobnosti, ale vzaly v potaz stěžejní otázky ústavněprávního vývoje našeho státu (vykazujícího výraznou diskontinuitu s minulým komunistickým režimem) i samotné společnosti po listopadových událostech roku 1989. V tomto kontextu je ostatně spor vnímán také veřejností a sdělovacími prostředky. Zejména je nutno odkázat na formálně i materiálně bezchybné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2013, č. j. 13 Co 62/2011-752, ve kterém soud podrobně, přehledně a přesvědčivě vyložil, proč je žalobu stěžovatele v dané věci nutno zamítnout. Krajský soud uvedl, že v podstatném vycházel ze skutkových zjištění, vzešlých z obsáhlého dokazování soudu prvního stupně, s jeho právním posouzením však souhlasit nemohl. Vycházeje z časových souvislostí, z prostředí a z okolností, za nichž sporná listina vznikla, neměl odvolací soud žádné pochybnosti o tom, že její vznik a v ní uvedená charakteristika stěžovatele bezprostředně souvisela s událostmi, k nimž došlo 17. listopadu 1989, s tehdejší společenskopolitickou situaci a se změnami, k nimž začalo ve společnosti docházet po tomto datu. Žalovaným přisvědčil v tom, že v době před tímto datem neměli (nikoliv pouze oni, ale "studentská obec" jako taková) možnost veřejně diskutovat na téma společenských změn, a že kritiku pojatou do sporné listiny vyslovili teprve poté, kdy byli samotným stěžovatelem (dále též "žalobcem") upozorněni na možnost, že nedostudují a kdy žalobce také pedagogům a dalším zaměstnancům fakulty připomenul osud jejich předchůdců po roce 1968. V posuzované věci tak došlo v souvislosti s listinou kritizující žalobce ke kolizi mezi jeho právem na ochranu osobnosti (právem na ochranu jeho občanské cti) a právem na svobodu projevu. Tuto kolizi bylo podle odvolacího soudu třeba posoudit z pohledu pracovního a politického postavení žalobce, okolností, časových souvislostí a prostředí, za nichž byla jeho kritika zveřejněna, jakož i z pohledu relevance a pravdivosti informací, na nichž se zakládá v listině uvedená charakteristika žalobce a tvrzení o zneužití jeho politického postavení (jako předsedy Základní organizace KSČ) vůči studentům a pedagogům. Žalobce byl v době tvrzeného zásahu do jeho hmotného práva na ochranu osobnosti pedagogem a představitelem politické strany (jejím předsedou) na fakultě, na jejíž půdě mělo dojít k zásahu do jeho osobnostních práv. Vycházeje z dlouhodobě ustálené judikatury Ústavního soudu konstatoval odvolací soud, že osoby veřejně činné musely a musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané, mj. pro podporu veřejné diskuse o veřejných věcech a svobodného utváření názorů. To platilo i v době, kdy k předmětné události vyjádření nedůvěry došlo, neboť ČSSR ve své Ústavě z roku 1960 zaručovala svobodu projevu a roku 1975 vyslovilo její Federální shromáždění souhlas s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, vyhlášeným ve Sbírce zákonů, zakotvujícím svobodu myšlení, svědomí a náboženství a právo na svobodu projevu. Že tyto zásady totalitní stát nedodržoval a působily tak pouze formálně, byla věc jiná. Krajský soud v Brně dále zdůraznil, že základem kritiky ze strany žalovaných byla v řízení prokázaná vystoupení žalobce na shromáždění studentů dne 20. 11. 1989 a na shromáždění pedagogů a ostatních zaměstnanců fakulty dne 21. 11. 1989. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce se těchto shromáždění zúčastnil jako člen vedení fakulty, jímž byl z titulu své funkce předsedy Základní organizace KSČ na pracovišti, tedy jako reprezentant politické strany, pod jejímž vedením měly vysoké školy realizovat svou výchovnou a vzdělávací činnost (srovnej preambuli zákona č. 39/1980 Sb. o vysokých školách). Svým vystoupením na těchto shromážděních hrozil studentům (mezi nimi také žalovaným), že nebude-li pokračováno ve výuce a dojde-li k vyhlášení stávky, budou muset na fakultě skončit. Z výpovědí svědků dále vyplynulo, že žalobce vystoupil také na shromáždění pedagogů a dalších zaměstnanců fakulty, které zastrašoval připomenutím neblahých důsledků postojů jejich předchůdců v roce 1968. Z těchto zjištění je podle citovaného soudu zjevné, že stěžovatel se na shromážděních studentů a pedagogů zapojil do veřejné diskuse a pustil se do veřejných prohlášení, která mohla být terčem oprávněné kritiky. Učinil tak zjevně v době, kdy osud dalšího vývoje ve společnosti byl nejistý a kdy se jak studenti, tak pedagogové mohli důvodně obávat, že žalobcem pronesené výroky se mohou vůči nim naplnit. Toto vystupování žalobce nelze, v celospolečenském kontextu, v němž byly proneseny, posoudit jinak, než jako snahu bránit studentům v jejich postupu, který měl směřovat ke změně společenského systému, a ve svobodné diskusi o politických otázkách, tedy o věcech veřejných. Žalobce svým vystoupením na obou shromážděních zneužil svého politického postavení, neboť se jich zúčastnil zjevně jako politický představitel. Například také jeho pohovor se studentkou K. S. stran nošení křížku jako symbolu jiného světového názoru, než toho, který je zastáván na půdě fakulty, byl podle odvolacího soudu zřejmým zásahem do základního práva této svědkyně na svobodu náboženského vyznání a práva na provádění náboženských úkonů, která byla zaručena zmíněným Mezinárodním paktem i Ústavou ČSSR ve znění účinném v době tohoto pohovoru. Podle soudu již samotná skutečnost, že žalobce jednal o této otázce se svědkyní a sdělil jí, že chce-li na fakultě studovat, nesmí křížek nosit, a to přes zmíněné ústavní záruky, svědčí o aroganci žalobce jako představitele politické moci, která vlastní ústavní záruky popírala a činila z nich pouhou formalitu. Prokázané skutky proto tvoří, podle názoru odvolacího soudu, dostatečný skutkový základ pro závěr o důvodnosti a přiměřenosti kritiky (výroku), kterou žalovaní v konsensu s ostatními studenty vyjádřili žalobci listinou ze dne 11. 1. 1990. Tvrzení a hodnotící soud obsažený v listině a jeho celkové vyznění v celospolečenském kontextu s událostmi, za nichž vznikly, tak nelze považovat za neoprávněnou kritiku žalobce. Ústavní soud naprosto souhlasí rovněž s názorem odvolacího soudu, který nepřijal způsob řešení daného případu, použitý soudem prvního stupně, jenž stěžovateli vyhověl. Odvolací soud přitom přesvědčivě uvedl, že doslovný výklad sporné listiny a každého jednotlivého pojmu v ní použitého za pomoci encyklopedických slovníků, slovníků cizích slov nebo jiných obdobných pomůcek, rozmělnění jejího obsahu a posouzení významu každého slova bez zohlednění celkového vyznění údajů a mimo kontext s událostmi, které se v době vzniku listiny odehrávaly ve společnosti, nelze akceptovat. Ústavní soud konstatuje, že je zjevné, že stěžovatel závěry odvolacího soudu v ústavní stížnosti ve svém zájmu dezinterpretuje, neboť se snaží, aby celá věc byla pojímána jako čistý střet práva na ochranu osobnosti v konfliktu se svobodou projevu. Zcela přitom potlačuje dobové okolnosti, kdy ke zveřejnění listiny, chápané jako vyjádření názoru většiny tehdejších studentů, došlo a jakou roli na fakultě hrál jako představitel totalitní mocenské organizace. K tomu se případně vyslovil Nejvyšší soud v obiter dictu svého usnesení, když vyslovil, že pokud byl stěžovatel předsedou Základní organizace KSČ na fakultě, pak jeho názor, že nebyl veřejně činnou osobou, nutno považovat ze vyhraněně účelový. Ústava ČSSR z roku 1960 zakotvovala vedoucí úlohu této strany a současně i z obecné zkušenosti té doby vyplývalo, že její funkcionáři mívali v životě a fungování tehdejší společnosti fakticky větší vliv, než např. orgány státního či odborného aparátu. Předseda základní stranické organizace byl na pracovišti oprávněně zhusta vnímán (i ve vztahu k nečlenům KSČ) jako fatálně vlivná osoba, se kterou nebylo radno dostat se do sporu. K těmto právním názorům Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, které jsou zároveň ústavně konformní, nemá Ústavní soud v zásadě co doplnit. Aniž by mu příslušelo chválit či hodnotit, s natolik odpovědnou prací s relevantní judikaturou, logickými úvahami ústícími do přesvědčivého závěru, pečlivým zpracováním a v neposlední řadě i vysokým stupněm stylistické úrovně. Je notorietou, že mocenský monopol jedné strany a vlády vytvářel všeobecnou atmosféru obav z následků volně vyjádřených názorů a nepřipouštěl žádnou kritiku režimu a jeho představitelů. Tři studenti, jejichž součástí života se tento téměř čtvrtstoletí trvající spor, stal, již dávno nejsou mladí lidé, ale muži středního věku. Mezitím dospěla celá nová generace. Zprávu, že se tehdy nedopustili ničeho špatného nebo nezákonného, ale naopak, že jejich jednání bylo hodno respektu, protože riskovali pro dobrou věc v době, kdy výsledek nebyl nijak zaručen, mohla justice našeho státu vyslat mnohem dříve. Vzhledem k tomu, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. září 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu
Usnesení ze dne 11. 9. 2014
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Vojtěch Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. J. S., CSc., zastoupeného JUDr. Čestmírem Kubátem, CSc., advokátem v Praze 1, Maiselova 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014 č. j. 30 Cdo 3981/2013-785 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2013 č. j. 13 Co 62/2011-752, o vyloučení soudkyně Ivany Janů, takto:
Výrok
Soudkyně Ivana Janů není vyloučena z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 1572/14.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl ve shora uvedené věci dne 22. 7. 2014 doručen návrh stěžovatele na vyloučení soudkyně Ivany Janů z projednávání a rozhodování věci ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Námitku podjatosti stěžovatel odůvodnil tím, že "JUDr. Ivana Janů jako členka senátu Ústavního soudu rozhodovala již o vedlejší otázce v této věci (ústavní stížnost tehdejších stěžovatelů a dnešních dalších účastníků řízení proti rozhodnutí obecných soudů o připuštění do řízení Ing. arch J. S. ml. jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce - sp. zn. I. ÚS 2036/08) a při jednání před Ústavním soudem položila Ing. arch J. S. ml. otázku, zda jejich společné podnikání (s otcem) může čest jeho otce jako předsedy ZO KSČ nějak ovlivnit. Žalobce se ovšem dožadoval a dožaduje omluvy za to, že spojili jeho osobu s nepravdivou charakteristikou: - zneužívání politického postavení (předseda ZO KSČ) vůči studentům a pedagogům, - demagogické, arogantní, a kariéristické vystupování." Stěžovatel dále namítá, že "ve sporu nikdy nešlo o to, zda jeho otec (současný stěžovatel) byl či nebyl předsedou ZO KSČ na fakultě architektury, ale o to, zda zneužíval politického postavení předsedy ZO KSČ vůči studentům a pedagogům. Ing. S. ml. se nenechal svést k posunu předmětu občanskoprávního sporu proti vůli žalobce a paní dr. Janů prostě odpověděl, že s otcem podniká už několik let a několikrát se jim stalo, že spor ovlivnil jejich zakázky. Takovou odpověď však paní doktorka patrně nepotřebovala slyšet. Zeptala se ho proto návodně ještě jednou, zda si myslí, že čest jeho otce jako předsedy ZO KSČ pro jejich podnikání musí být obhájena. Ani pak nebyla úspěšná, odpověděl, že čest musí být obhájena, protože nezneužíval své politické postavení." Z uvedených dotazů považuje stěžovatel JUDr. Janů za podjatou s tím, že "v podstatě, ať si to paní dr. Janů uvědomuje či nikoliv, dělí lidi na občany I. a II. kategorie, jedni mají právo na čest a druzí ji nemají". Zároveň připojuje, že "vystupování paní dr. Janů na veřejnosti vykazuje rysy velmi vyhraněného a zjednodušeného politického vidění společnosti a tomu odpovídající angažovanosti" a stěžovatel má obavu, že se to "může projevit i při projednávání a rozhodování o jeho ústavní stížnosti". Stěžovatel dále namítá, že JUDr. Janů "dodnes je politicky činná. Je také známou JUDr. I. B., předsedkyně Nejvyššího soudu, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, a manželky právního zástupce dalších účastníků JUDr. J. B.." Namítá rovněž, že JUDr. Janů "V r. 1996 v rámci volební kampaně vystoupila v pořadu ČT, který měl znevěrohodnit vybrané kandidáty do senátu - v daném případě právního zástupce stěžovatele." Podle jeho názoru "jako soudkyně Ústavního soudu se měla účasti v takovém pořadu vystříhat."
Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Dle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je soudce též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.
Ve vyjádření k námitce podjatosti Ivana Janů uvedla, že jako členka senátu ve věci I. ÚS 2036/08 rozhodovala shodně s JUDr. Vojenem Güttlerem, soudcem zpravodajem, a JUDr. Františkem Duchoněm, předsedou I. senátu, a podjatou se proto být necítí. Senát, určený rozvrhem práce pro rozhodnutí o vyloučení soudce, po provedení řízení dle § 38 odst. 1 věty druhé zákona o Ústavním soudu, dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro vyloučení soudkyně z projednávání této věci. Účast JUDr. Ivany Janů na jednomyslném usnesení senátu ve věci sp. zn. I. ÚS 2036/08, o nepřipuštění Ing. arch. J. S. (ml.), jako vedlejšího účastníka, nikterak nezakládá důvod pro její vyloučení.
S ohledem na to, že II. senát Ústavního soudu neshledal ve stěžovatelem uváděných skutečnostech žádné okolnosti, naplňující podmínky shora citovaných ustanovení zákona o Ústavním soudu, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2014
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu Ústavního soudu