I. ÚS 1572/21

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým bylo zastaveno řízení o její kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými usneseními došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které stěžovatelce nepřiznaly osvobození od soudních poplatků a řízení o její žalobě, resp. kasační stížnosti, zastavily. Postup obou soudů vnímá stěžovatelka jako čistě formalistický a zcela pomíjející specifické okolnosti případu, které jí objektivně brání soudní poplatek uhradit. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou ke krajskému soudu domáhala zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 29. 6. 2020 č. j. 24677/20/5100-41454-711974, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj. Společně se žalobou požádala stěžovatelka o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Krajský soud nejprve ustanovil stěžovatelce opatrovníka, neboť bylo sporné, kdo je osobou oprávněnou za ni jednat, a usnesením ze dne 16. 12. 2020 č. j. 16 Af 40/2020-59 jí nepřiznal osvobození od soudních poplatků a zamítl její návrh na ustanovení zástupce. Usnesením ze dne 7. 1. 2021 č. j. 16 Af 40/2020-64 krajský soud stěžovatelku vyzval k zaplacení soudního poplatku. V záhlaví citovaným usnesením krajský soud řízení o žalobě zastavil, neboť stěžovatelka ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatila. Proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení podala stěžovatelka kasační stížnost a Nejvyšší správní soud ji dne 22. 2. 2021 vyzval k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost. Stěžovatelka následně požádala o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 31. 3. 2021 č. j. 6 Afs 64/2021-22 Nejvyšší správní soud žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků zamítl pro zjevnou bezúspěšnost kasační stížnosti a zároveň ji znovu vyzval k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě patnácti dnů. Po marném uplynutí této lhůty Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti zastavil.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instance. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků (ve správním soudnictví podle s. ř. s.), spadá do rozhodovací sféry obecných soudů. S ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 249/03, III. ÚS 404/04, IV. ÚS 109/06, I. ÚS 698/15 nebo IV. ÚS 2043/15). Výjimku představuje pouze extrémní pochybení obecného soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv. Osvobození od soudních poplatků podle § 36 odst. 3 s. ř. s. lze účastníku řízení přiznat pouze za předpokladu, že doloží, že nemá dostatečné prostředky. Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníkovi přístup k soudu a s ním spjatou ochranu právům i v případě nepříznivé materiální situace, však nezakládá nárok na předmětné osvobození, nýbrž toliko právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti přísluší obecným soudům, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4876/12 nebo I. ÚS 4029/13). Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se oba soudy věcí řádně zabývaly a logickým a přezkoumatelným způsobem je odůvodnily. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné. Nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat, ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal žádný náznak svévole. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu