Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti JUDr. V. Š., zastoupeného advokátkou Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 104/2025-90 ze dne 16. dubna 2026, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 72 A 43/2023-62 ze dne 4. června 2025, rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje č. j. KUOK 109374/2023 ze dne 29. září 2023 a rozhodnutí Magistrátu města Přerova č. j. MMPr/103540/2023 ze dne 30. května 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, Krajského úřadu Olomouckého kraje a Magistrátu města Přerova, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o jeho osobě podle čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, podle čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, napadeným rozhodnutím Magistrátu města Přerova byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť jako provozovatel motorového vozidla nezajistil, aby při jeho užití byly dodrženy povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. K tomuto porušení došlo tím, že blíže nezjištěný řidič vozidla stěžovatele na blíže specifikovaném místě překročil nejvyšší dovolenou rychlost (50 km/h). Městská policie Přerov po zvážení odchylky naměřila řidiči rychlost 88 km/h, a to automatickým technickým prostředkem používaným bez obsluhy.
3. Proti rozhodnutí magistrátu podal stěžovatel odvolání, které Krajský úřad Olomouckého kraje napadeným rozhodnutím zamítl, napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pak byla zamítnuta i stěžovatelova správní žaloba.
4. Stěžovatel poté podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku shledal přijatelnou pro přesah vlastních zájmů stěžovatele, a to s ohledem na námitku, že nebyla splněna povinnost stanovená v § 24b odst. 2 zákona o obecní policii, podle něhož pořizuje-li obecní policie zvukové, obrazové nebo jiné záznamy z veřejně přístupných míst a jsou-li k pořizování záznamů zřízeny stálé automatické technické systémy, je obecní policie povinna informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem uveřejnit. Nejvyšší správní soud se totiž dosud ve své judikatuře vyjadřoval jen k formě zveřejnění informace, nikoliv k jejímu obsahu. Následně Nejvyšší správní soud vyložil, že daná povinnost je splněna i tehdy, pokud z uveřejněné informace bude patrné, že v určitém místě může dojít k měření rychlosti projíždějících vozidel, aniž by bylo výslovně zmíněno, že k měření jsou zřízeny stálé automatické technické systémy. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými ani další námitky, kasační stížnost zamítl.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s výkladem § 24b odst. 2 zákona o obecní policii ze strany Nejvyššího správního soudu a namítá, že jím Nejvyšší správní soud nešetřil podstatu a smysl práva na informační sebeurčení. Informaci o možnosti měřit rychlost stěžovatel nepovažuje za zásadní, neboť účastníci silničního provozu musí s možností dopravní kontroly počítat prakticky kdekoliv. Vyžadovanou informací oproti tomu je informace o tom, kde byl zřízen stálý automatický technický systém pořizující záznam. Stěžovatel také namítá, že výrok o vině byl založen na skutkovém závěru nemajícím oporou v důkazech.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Výklad podústavních předpisů v rámci správního soudnictví náleží správním soudům v čele s Nejvyšším správním soudem, který v souladu s § 12 odst. 1 soudního řádu správního jako vrcholný soudní orgán zajišťuje zákonnost a jednotu rozhodování. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud právě za účelem vyložení relevantních zákonných ustanovení shledal kasační stížnost přijatelnou a zaujal řádně odůvodněný výklad § 24b odst. 2 zákona o obecní policii, který Ústavní soud nemá důvod nahrazovat výkladem vlastním.
8. Nad rámec argumentů Nejvyššího správního soudu lze - z hlediska stěžovatelem zdůrazňovaného práva na informační sebeurčení - jen stručně poznamenat, že v posuzované věci došlo k měření rychlosti v místech, kde stěžovatel, jak sám přiznává, věděl, že měření může probíhat. Není jasné, jak byla v konkrétním nyní řešeném případě stěžovatelem zdůrazňovaná práva dotčena tím, že k měření, o jehož možnosti na daném místě věděl, došlo prostřednictvím automatického systému (a to tím spíše, když nebylo ani tvrzeno, že by vozidlo řídil právě stěžovatel).
9. Ústavního rozměru nedosahují ani námitky ohledně zjištění skutkového stavu, jemuž se soudy dostatečným způsobem věnovaly. Na jejich rozhodnutí lze proto odkázat.
10. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu