Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Lubomírem Lukšíkem, advokátem, se sídlem [adresa] - Poruba, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2012, č. j. 0 Nt 4208/2012-24, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. 1 To 139/2012, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 4. 2012, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 2. 2012, č. j. 0 Nt 4208/2012-24 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým byla podle § 71a zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. 1 To 139/2012 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu. Stěžovatelova ústavní stížnost v prvé řadě obsahuje velmi obsáhlou rekapitulaci dosavadního vývoje rozhodování o jeho vazbě. Co se pak týče vlastních námitek, stěžovatel shledává absenci dostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí a to konkrétně pokud jde o povinnost soudů přihlížet při přezkoumávání trvání důvodů vazby k tomu, "zda ponechání obviněného ve vazbě vyžaduje obtížnost věci nebo jiné závažné důvody, pro které nelze trestní stíhání skončit, a zda by propuštěním obviněného z vazby bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání" (§ 71 odst. 1 věta druhá trestního řádu). Obecné soudy se však zabývaly pouze a výlučně tím, zda důvod vazby u jeho osoby trvá nebo se nezměnil a zda nelze vazbu nahradit nabízeným písemným slibem a dohledem probačního úředníka. Stěžovatel dále poznamenává, že okresní soud se se stěžovatelovou argumentací v tomto směru vypořádal při rozhodování o další jeho žádosti o propuštění z vazby podané 3. 4. 2012, ve které stěžovatelův obhájce na podmínky vyplývající z citovaného ustanovení trestního řádu poukázal, nicméně tímto způsobem již není možné vadu ústavní stížností napadených rozhodnutí zhojit a tento postup okresního soudu tak podporuje závěry stěžovatele. Z uvedených důvodů má stěžovatel za to, že došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II. Ústavní stížnost není přípustná. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vzhledem k zásadě subsidiarity, v řízení před Ústavním soudem uplatňované, mezi tyto podmínky patří požadavek předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti Ústavní soud ve své konstantní judikatuře interpretuje v materiálním smyslu, tj. pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá. Ve své stížnosti proti usnesení okresního soudu stěžovatel porušení žádného ústavního ani obecného práva v podobě absence řádného odůvodnění nenamítl. Jak je totiž uvedeno v usnesení krajského soudu a jak i stěžovatel připouští v rekapitulační části své ústavní stížnosti, jeho stížnost měla blanketní charakter. Povinností stěžovatele je před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky formálně i materiálně. Skutečnost, že tak neučinil, nemůže, než vést Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. dubna 2009 sp. zn. I. ÚS 1729/08). Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel vzhledem k výše uvedenému a také vzhledem k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2012
Ivana Janů soudce zpravodaj