Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele K. V., zastoupeného JUDr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D., advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. března 2026 č. j. 6 To 19/2026-18768 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2025 č. j. 31 T 4/2023-18567, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to konkrétně právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě) a právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Stěžovatel dále namítá porušení čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny.
2. Ze stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel je od roku 2017 stíhán pro zkrácení daně podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku. Obžaloba proti stěžovateli byla podána v roce 2023. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že společně s dalšími osobami obchodoval s hutním materiálem prostřednictvím uměle vytvořeného obchodního řetězce za účelem zkrácení daně z přidané hodnoty. Stěžovatel se měl podílet na zkrácení daně z přidané hodnoty v celkovém rozsahu 5 821 880,9 Kč. V návaznosti na zahájení trestního stíhání zajistil státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci usnesením ze dne 21. 9. 2017 č. j. 4 VZV 4/2017-61, nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele.
3. Stěžovatel podáním ze dne 6. 5. 2025 žádal Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") o zrušení zajištění nemovitostí. Krajský soud vzhledem k závažnosti trestné činnosti a možnému trestu, který stěžovateli hrozil, a dále vzhledem ke stavu řízení, kdy bylo dokazování z velké části již provedeno, žádost stěžovatele v záhlaví uvedeným usnesením zamítl. Stěžovatel brojil proti usnesení stížností, nicméně tu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl. Vrchní soud uzavřel, že i přes dlouhou délku trvání není zajištění nepřiměřené, a to zejména z důvodu složitosti věci. Vrchní soud se dále zabýval tím, zda orgány činné v trestním řízení nezpůsobily ve věci zbytečné průtahy. Vrchní soud rovněž odmítl argumentaci stěžovatele, že z dosud provedených důkazů neplyne vina stěžovatele a eventuálně v případě odsouzení by stěžovateli pravděpodobně nebyl uložen trest ve výměře, která by odpovídala hodnotě zajištěného majetku. Podle vrchního soudu mu nepřísluší hodnotit důkazy a činit závěry o vině stěžovatele a případné výši trestu, jelikož to je výsostnou pravomocí příslušného trestního soudu. Omezil se proto v tomto ohledu pouze na přezkum absence libovůle.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.
6. Stěžovatel ústavní stížností brojí zejména proti délce trvání zajištění, které nyní trvá již déle než 8 let. Dle stěžovatele již samotná délka trvání zajištění porušuje jeho právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatel rovněž namítá, že délku trestního řízení částečně zapříčinily orgány činné v trestním řízení, když opakovaně nedodaly důkazní materiály (audionahrávky s odposlechy) v kvalitě způsobilé k jejich provedení v hlavním líčení. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s hodnocením trestní věci vrchním soudem jako extrémně složité. Podle stěžovatele je každá rozsáhlá daňová věc složitá a tato skutečnost samotná neopravňuje dlouhotrvající zajištění, jako je to v nynější věci.
7. Co se týče intenzity zásahu, stěžovatel předně namítá, že nemovitost, ve které obviněný bydlí a která je rovněž ve vlastnictví jiné osoby, je obecně vyloučena z možnosti zajištění dle § 344a trestního řádu. Dále také tvrdí, že zajištění a s tím spojený zákaz zatížení nemovitostí citelně zasahuje do jeho života, když nemůže zajištěné nemovitosti použít například pro získání úvěru.
8. Další námitky stěžovatele směřují proti rozsahu odůvodnění ústavní stížností napadených usnesení. Konkrétně se stěžovatel vymezuje proti způsobu, jakým se vrchní soud vypořádal s námitkou nepoměru hodnoty zajištěných věcí a hrozícího peněžitého trestu. Dle názoru stěžovatele měl vrchní soud posoudit, jaký trest stěžovateli reálně hrozí (vzhledem k podílu stěžovatele na údajné trestné činnosti, délce trestního stíhání, době od spáchání údajných trestných činů a osobě stěžovatele). Absence takového posouzení podle stěžovatele zakládá porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
9. Zásady poměřování přiměřenosti zajištění majetku obviněného shrnul Ústavní soud například v nálezu sp. zn. I. ÚS 2350/24 ze dne 9. 10. 2024, body 25-30, či v nálezu sp. zn. III. ÚS 2351/24 ze dne 21. 1. 2025, body 26-31. Přiměřenost zajištění je nutné posuzovat jednak z hlediska rozsahu (zda výše hrozícího postihu odpovídá hodnotě zajištěného majetku) a jednak z hlediska času (zda je délka trvání zajištění ospravedlnitelná). Zajištění je opatřením svou povahou dočasným. Čím déle trvá, tím intenzivnější je zásah a tím silnější musejí být důvody pro jeho trvání. Obecné soudy musejí vzít v potaz především příčiny trvajícího zajištění, zda je délka řízení dána složitostí věci nebo průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení, zda dosavadní vývoj trestního řízení odůvodňuje další trvání zajištění a dále jak intenzivní zásah zajištění pro obviněného individuálně představuje. Obdobně judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") zdůrazňuje nutnost individuálního posouzení přiměřenosti délky zajištění ke sledovaným účelům, přičemž však státům v tomto ohledu přiznává široký prostor pro uvážení (rozsudek ESLP ve věci BENET CZECH, spol. s r. o. proti České republice ze dne 21. 10. 2010 č. 31555/05, § 35-36).
10. V nyní posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že trvající zajištění nemovitostí stěžovatele je přiměřené. Ústavní soud na úvod konstatuje, že zajištění, které nyní trvá déle než 8 let, je skutečně dlouhé a vyžaduje přísnější posouzení své přiměřenosti. Nicméně nelze souhlasit s argumentem stěžovatele, že již samotná délka zajištění představuje porušení jeho základních práv. Ústavní soud již v minulosti shledal zajištění v obdobné délce ústavně konformními. Usnesením ze dne 21. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 2130/24, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti zajištění peněžních prostředků stěžovatele, které trvalo osm let, s odkazem na složitost věci, absenci průtahů v řízení (způsobených orgány činnými v trestním řízení) a skutečnost, že se trestní řízení nacházelo již ve finální fázi. V usnesení ze dne 30. 5. 2023 sp. zn. IV. ÚS 33/22 shledal Ústavní soud konformním devítileté zajištění peněžních prostředků opět zejména s odkazem na extrémní složitost věci. V již citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 2351/24 Ústavní soud zamítl ústavní stížnost proti zajištění nemovitostí stěžovatelky, které trvalo více než sedm let, přestože již existoval zprošťující rozsudek a stěžovatelka nevystupovala ve věci jako obviněná. V této věci Ústavní soud přihlédl mimo jiné také k tomu, že stěžovatelka byla omezena pouze v dispozici se zajištěnými nemovitostmi, nikoliv v jejich užívání (viz bod 35 nálezu). Samotná délka zajištění v nynější věci tak nevede k závěru o jeho neústavnosti a je nutné blíže zkoumat důvody jeho trvání způsobem vymezeným výše.
11. Trestní řízení vedené proti stěžovatelovi se týká rozsáhlé a sofistikované daňové kriminality a škoda se pohybuje v řádu desítek milionů korun. Řízení se vede proti 24 obviněným, kterým je kladeno za vinu celkem 40 útoků. Věc má navíc přeshraniční charakter. Na vyšetřování se podílely české a slovenské orgány a dále byla realizována právní pomoc mezi českými orgány a orgány několika dalších států. Ústavní soud se tak ztotožňuje s názorem vrchního soudu, že se jedná o velmi složitou trestní věc. Tvrzené průtahy v řízení přitom orgány činné v trestním řízení způsobily pouze minimální měrou. Z protokolů z hlavního líčení vyplývá, že při hlavním líčení dne 8. 9. 2025 byl státní zástupce vyzván k doplnění důkazů v podobě audionahrávek a jejich přepisů. Při pokračování hlavního líčení dne 20. 4. 2026 byly dodané audionahrávky shledány jako neproveditelné kvůli jejich špatné kvalitě. Při dalším pokračování hlavního líčení dne 18. 5. 2026 (tedy o necelý měsíc později) již byl tento problém zřejmě odstraněn.
12. Ústavní soud se nezabýval námitkou stěžovatele, že zajistit nelze nemovitost, ve které obviněný bydlí a která je ve vlastnictví další osoby, jelikož tuto námitku v řízení před obecnými soudy neuplatnil. Ve smyslu zásady subsidiarity tak Ústavní soud nemohl k této námitce přihlédnout (nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000). Ohledně tvrzené vysoké intenzity zásahu Ústavní soud uznává, že je stěžovatel, co se týče dispozice se svým majetkem, zásadně omezen. Ústavní soud však současně přihlédl k tomu, že stěžovatel není omezen v užívání zajištěných nemovitostí k bydlení pro sebe a svou rodinu, přičemž právě tato funkce dle jeho tvrzení představuje jejich primární účel.
13. Ústavní soud nakonec nepřisvědčil ani námitce stěžovatele ohledně absence posouzení přiměřenosti hodnoty zajištěného majetku k hrozícímu postihu vrchním soudem. Pokud vrchní soud odmítl posoudit možnou výši peněžitého trestu na základě dosavadního stavu dokazování, nelze tento postup hodnotit jako neústavní, jelikož výše trestu je otázkou meritorního rozhodnutí v trestní věci (usnesení ze dne 20. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 2218/20, bod 32). Lze sice vrchnímu soudu vytknout, že alespoň v obecné rovině neposoudil, zda lze vzhledem k závažnosti údajné trestné činnosti očekávat uložení vysokého peněžitého trestu, nicméně to učinil již státní zástupce v usnesení o zajištění nemovitostí stěžovatele. Jinak ovšem vrchní soud reagoval na námitky stěžovatele a řádně se s nimi vypořádal.
14. Ústavní soud tak uzavírá, že zajištění nemovitostí stěžovatele, přestože trvá již více než 8 let, je přiměřené. Ústavní soud přihlédl zejména k vysoké složitosti věci, závažnosti údajné trestné činnosti, minimálním průtahům v řízení a nízké intenzitě zásahu, kdy stěžovatel mohl zajištěné nemovitosti po celou dobu užívat k bydlení. Ústavní soud dále přihlédl k tomu, že rozsáhlé dokazování se nyní blíží ke konci a lze očekávat následné rozhodnutí ve věci.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu