Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti S. A. T., zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 1 KZV 15/2023-370 ze dne 17. 4. 2023, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "MSZ"). Tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo na zahájení a vedení trestního stíhání pouze zákonným způsobem, zaručené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 36 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a příloh k ní vyplývá, že napadeným usnesením MSZ byla zamítnuta stížnost proti usnesení Policie ČR o zahájení trestního stíhání. Trestní stíhání stěžovatele (jakožto jednoho z dvanácti obviněných) bylo zahájeno pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, a to ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech [§ 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník]. Dopustit se jej měl tím, že z Polské republiky dovážel a následně prodával léky s obsahem prekurzoru pseudoefedrin a efedrin, a to s vědomím, že tyto léky budou použity k výrobě metamfetaminu (jak plyne z bodu I. usnesení o zahájení trestního stíhání).
3. Stěžovatel nenapadá usnesení o zahájení trestního stíhání. Napadá pouze usnesení MSZ, kterým byla zamítnuta stížnost proti zahájení trestního stíhání. Stěžovatel tvrdí, že k zahájení trestního stíhání došlo bez zákonného důvodu, jelikož je mu kladen za vinu výhradně dovoz a prodej léků, který však nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle § 283 trestního zákoníku. K tomu stěžovatel cituje judikaturu Nejvyššího soudu (především usnesení sp. zn. 11 Tdo 344/2017 ze dne 27. 9. 2017). Stěžovatel tedy argumentuje ve vztahu k usnesení PČR, které však, jak bylo řečeno, nenapadá ústavní stížností. Dále stěžovatel uvádí, že usnesení MSZ se vypořádalo se stížnostmi obviněných "obecně a hromadně", aniž by se zabývalo konkrétní argumentací, v čemž stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces.
4. Ústavní soud před samotným posouzením ústavní stížnosti přezkoumal, zda splňuje příslušné náležitosti a jestli jsou dány podmínky jejího projednání vymezené v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jednou z takových podmínek je mj. i přípustnost ústavní stížnosti.
5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita, ze které vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
6. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nebyly vyčerpány procesní prostředky k ochraně práv stěžovatele. Ústavní stížnost totiž směřuje proti usnesení MSZ, které jako nadřízený orgán zamítlo stížnost proti zahájení trestního stíhání. Tím však dle ustálené judikatury Ústavního soudu nejsou opravné prostředky vyčerpány. Příslušným k řešení námitek proti postupu dozorujícího státního zástupce je totiž v první řadě státní zástupce vykonávající ve věci dohled podle § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Judikatura Ústavního soudu je již v tomto smyslu konzistentní nejpozději od vydání nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691). Ústavní soud v něm dospěl k závěru, že žádost o výkon dohledu podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství je účinným opravným prostředkem pro osobu, která namítá závadný postup v trestním řízení. Proto Ústavní soud uzavřel, že napříště bude považovat za nepřípustné ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím a postupům policejních orgánů a státních zastupitelství tam, kde nebyla podána žádost o dohled nejbližšímu vyššímu státnímu zastupitelství (dále srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1026/19 ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 317/17 ze dne 20. 2. 2017).
7. Z ničeho nevyplývá, že by stěžovatel využil procesní možnosti v podobě žádosti o výkon dohledu. Nenapadá totiž žádné rozhodnutí, které by bylo v rámci zmíněného dohledu učiněno. Přitom je to právě až rozhodnutí v rámci dohledu, které by mohlo být napadeno ústavní stížností.
8. I kdyby však ústavní stížnost přípustná byla, Ústavní soud musí upozornit na to, že dlouhodobě zdůrazňuje svou zdrženlivost v zásazích proti usnesením o zahájení trestního stíhání. Tuto zdrženlivost v minulosti Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)].
9. Ústavní soud tak uzavírá, že odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2023
Jan Wintr, v. r. soudce zpravodaj