Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatelky I. L., zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem [adresa] Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 78/2026-1498 ze dne 4. 3. 2026, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo osoby bez státní příslušnosti na rovné procesní zacházení při přístupu k soudům podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti. Stěžovatelka rovněž požaduje, aby Ústavní soud její věc projednal přednostně a aby odložil vykonatelnost napadeného usnesení.
2. Stěžovatelka má v předmětném trestním řízení postavení obviněné. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 1 T 104/2024 ze dne 16. 7. 2025 byla uznána vinnou ze spáchání přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 trestního zákoníku. Její odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením sp. zn. 7 To 300/2025 ze dne 24. 9. 2025 zamítl.
3. Proti uvedenému usnesení městského soudu podala stěžovatelka dovolání, na základě kterého Nejvyšší soud napadeným usnesením zrušil usnesení městského soudu, jakož i rozhodnutí na něj obsahově navazující, a přikázal městskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud v napadenému usnesení zcela pominul její námitku směřující proti místní příslušnosti obvodního soudu, kterou měl posoudit jako prioritní. Uvádí důvody, z nichž podle ní vyplývá, že tento soud nebyl místně příslušný k rozhodování v její věci. Podotýká, že uvedená vada ovlivnila i to, jaký senát ve věci rozhodoval u městského soudu. Brojí i proti tomu, že v důsledku změny rozvrhu práce obvodního soudu v její věci rozhodovala jiná samosoudkyně než ta, která původně vydala trestní příkaz. Nesouhlasí s tím, že byla její věc posuzována jako případ s cizím prvkem, neboť je osobou bez státní příslušnosti.
5. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem. V posuzované věci dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou.
6. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).
7. Citovaná ustanovení mají právní základ v zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Ústavní soud proto jako nepřípustné opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1924/22 ze dne 26. 7. 2022 či sp. zn. IV. ÚS 1587/25 ze dne 1. 7. 2025). V těchto případech vydáním napadeného rozhodnutí řízení ve věci samé nekončí, přičemž stěžovatel má i po takovém rozhodnutí nadále k dispozici procesní prostředky, kterými může bránit svá práva. Podanou ústavní stížnost proto považuje Ústavní soud za tzv. předčasnou; stěžovatel ji může uplatnit poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, neztotožní-li se s jeho výsledkem a bude-li i nadále pociťovat újmu na svých základních právech či svobodách v důsledku nyní namítaného pochybení.
8. Tato procesní situace nastala i v nyní posuzované věci. Stěžovatelka napadla ústavní stížností rozhodnutí Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, kterým bylo zrušeno rozhodnutí městského soudu jako soudu druhého stupně a kterým byla věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Dané soudní řízení tedy dále probíhá a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je nutno s ohledem na ustálenou judikaturu týkající se kasačních rozhodnutí považovat za nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
9. Stěžovatelka argumentuje ve prospěch přípustnosti své ústavní stížnosti tím, že pokud by měla být nucena k absolvování odvolacího řízení, odporovalo by to zásadě procesní ekonomie. Ústavní soud však není oprávněn posuzovat podmínky přípustnosti ústavní stížnosti podle kritéria procesní ekonomie, neboť by to bylo ve zjevném rozporu s výše citovanou právní úpravou obsaženou v zákoně o Ústavním soudu. To, že ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí obecného soudu, kterým není věc skončena, je nepřípustná i v případech, kdy je "ve hře" otázka příslušnosti soudu, potvrzuje i dosavadní judikatura (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 809/22 ze dne 30. 3. 2022). O tom, že pokud bude i nadále trvat na svých námitkách týkajících se místní nepříslušnosti obvodního soudu, má je přednostně uplatňovat v rámci svých řádných a mimořádných opravných prostředků, a teprve až když nedojde na jejich základě k nápravě se bude moci obrátit na Ústavní soud, již ostatně byla stěžovatelka poučena v usnesení sp. zn. I. ÚS 2023/25 ze dne 12. 8. 2025, jímž byla i její předchozí ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost.
10. Ústavní soud dodává, že neidentifikoval žádné skutečnosti, které by mohly odůvodňovat výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti, jak to předpokládá § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
11. Soudkyně zpravodajka z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítla jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť stěžovatelka nevyčerpala řádným způsobem všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. O návrhu na odklad vykonatelnosti a na přednostní projednání věci samostatně nerozhodovala, neboť jde o akcesorické návrhy, který sdílí osud ústavní stížnosti, o níž bylo rozhodnuto bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2026
Kateřina Ronovská v. r. soudkyně zpravodajka