Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti M. G., zastoupeného Mgr. Michaelou Marešovou Haškovcovou, advokátkou se sídlem [adresa] Praha 5, proti usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 414/2026 ze dne 31. 3. 2026, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře sp. zn. 15 Co 235/2025 ze dne 14. 10. 2025 a soudní exekutorky Mgr. V. J., Exekutorský úřad Kutná Hora, č. j. 192 EX 518/21-68 ze dne 1. 4. 2025, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a soudní exekutorky Mgr. V. J., Exekutorský úřad Kutná Hora jako účastníků řízení a 1. QFUS spol. s r. o., sídlem [adresa] Praha 1, a 2. J. U., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Proti stěžovateli jako povinnému bylo vedeno exekuční řízení za účasti 1. vedlejší účastnice jako oprávněné. V záhlaví označená soudní exekutorka vydala tamtéž označené usnesení o příklepu. Tímto usnesením udělila 2. vedlejšímu účastníkovi příklep na vydraženou nemovitost stěžovatele za nejvyšší podání učiněné v dražbě. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení exekutorky o příklepu. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením pro nepřípustnost.
2. Stěžovatel má za to, že napadená usnesení porušují čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36. odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel především namítá, že se soudy nezabývaly meritorně jeho námitkou na zastavení exekuce. Byly k tomu přitom údajně povinny v návaznosti na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4072/18. Napadená rozhodnutí stěžovatel považuje za formalistická. Podle jeho názoru uvedený nález ukládá obecným soudům zabývat se i v řízení o odvolání proti usnesení o příklepu věcně námitkou, že v době dražby existoval důvod pro zastavení exekuce. Obecné soudy se však podle stěžovatele uvedeným nálezem neřídily. Namísto toho vytvořily konstrukci, kterou pouze odkázaly na předchozí neúspěch stěžovatele v řízení o návrhu na zastavení exekuce. Při určení 15denní lhůty k vyklizení vydražené nemovitosti pak exekutorka ani soudy nevzaly v úvahu věk a zdravotní stav stěžovatele. V posledku stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
3. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno a stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nad rámec Ústavní soud uvádí následující.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval námitky, které obecné soudy ústavně konformně vyvrátily. Jeho argumentace je založena na závěrech nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4072/18. Ústavní soud souhlasí s obecnými soudy, že odkaz na daný nález není přiléhavý, neboť jím Ústavní soud řešil odlišnou procesní situaci. Tento nález se na rozdíl od nynější věci týkal případu, v němž povinný neuplatnil před konáním dražby návrh na zastavení exekuce. Ústavní soud sice dovodil, že "ačkoliv po vydání usnesení o příklepu není možné zastavit výkon rozhodnutí, obecné soudy jsou povinny se v řízení o odvolání proti usnesení o příklepu meritorně zabývat námitkou, že v době dražby existoval důvod pro zastavení exekuce, o kterém exekutor či soud věděl či měl vědět, bez ohledu na to, zda byl podán i návrh na zastavení exekuce" (viz bod 25 nálezu). Avšak stěžovatel nezohledňuje kontext věci. Na rozdíl od případu řešeného nálezem sp. zn. II. ÚS 4072/18 se stěžovatel již před konáním dražby neúspěšně domáhal zastavení exekuce. Stěžovatel tak rovněž pomíjí, že negativní pravomocné rozhodnutí o jeho návrhu na zastavení exekuce (které potvrdil také Ústavní soud) je pro orgány závazné a nezměnitelné. Proto v nynější věci soudy ani nemohly opětovně danou námitku věcně posoudit. Technicky vzato tak ve smyslu právě citovaného v době dražby stěžovatelovy nemovitosti neexistoval důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí, neboť o jeho neexistenci bylo (na rozdíl od věci sp. zn. II. ÚS 4072/18) pravomocně rozhodnuto.
6. V posuzované věci je tak situace oproti nálezu sp. zn. II. ÚS 4072/18 opačná, neboť stěžovatel měl možnost se zastavení exekuce domáhat, tu využil, ale neuspěl. V případě nálezem řešeném však o důvodu pro zastavení exekuce nemohlo být věcně rozhodováno v jiné fázi než v odvolání proti usnesení o příklepu. Závěry poukazovaného nálezu tudíž nelze aplikovat mechanicky.
7. Namítá-li stěžovatel, že rozhodující orgány nezohlednily při určení lhůty k vyklizení nemovitosti jeho věk a zdravotní stav, pak z hlediska ochrany základních práv je plně dostačující argument, že od vydání usnesení o příklepu do dne rozhodnutí krajského soudu uběhla doba delší než půl roku, tudíž měl stěžovatel dostatek času (pro případ, že jeho odvolání nebude vyhověno), aby se na zajištění případného vyklizení připravil (viz bod 13 usnesení krajského soudu in fine).
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených usnesení Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2026
Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu